Pankrác - část VI.

sobota 5. září 2009 07:26

Teprve na chodbě se mi udělalo špatně. Až když skončilo to vnitřní napětí a my se odebírali zpět na celu, když si mohly nervy odpočinout, bylo mně najednou jasné, co ten rozsudek znamená. Nebylo mi ještě dvacet let a teď dvanáct let těžkého žaláře. Nestydět se před Honzou, tak bych se snad rozbrečel. Pokud bych si celý trest odseděl, bylo by mi dvaatřicet. V té době byl pro mě tak starý člověk hotovým dědečkem! Všechno mi padalo na hlavu a tísní jsem nemohl ani dýchat.

Na cele už všichni čekali co jsem vyfasoval a začali se pochechtávat, že prý si to odsedím na žiletce v porovnání s tím, co čeká na ně. Byla to útěcha ze zoufalství, ale pořád lepší než žádná. Jen ten starší pán cítil, co se mi odehrává na duši, přišel za mnou a začal mě konejšit. Znovu mi zopakoval všechny ty zprávy, kterým jsme bezvýhradně věřili a mně se začal vracet optimismus.

 Neohřál jsem se dlouho a přišel velitel oddělení (dále bachař) a vyzval mě, abych si sbalil svých pět švestek a vyšel na chodbu. Venku už čekal Honza, vedle něj stálo ještě asi deset muklů. Museli jsme si sundat bílé pásky z rukávu, neboť jsme už nebyli obvinění, ale trestanci. Jako takoví jsme nesměli být na cele s civilisty, a proto nás přemístili na oddělení C. Myslel jsem si, že na áčku jsou nejhorší podmínky z celé Pankráce, čtyři lidi na cele samovazby. Když však bachař otevřel celu na céčku, myslel jsem, že mě trefí šlak.

Cela byla přeplněna a kdyby jeden z těch lidí nepodával hlášení „stav sedm mužů“, tak bych tomu ani nevěřil. A já tam přišel jako osmý! Na takové cele nebylo ani místo pro postele a tak tam byly na výšku jen vyskládané slamníky. Nedalo se chodit, ani pořádně sedět, proto někdo stál pod oknem, někteří seděli na slamnících, jiní na zemi a když byl někdo velkorysý, ustoupil trochu stranou, aby si jiný mohl na chvíli lehnout. Nastalo obligátní vyptávání: „Tak kolik a za co?“ Tam se mi také začalo trochu lépe dýchat a připadal jsem si se svými dvanácti lety jako čučkař. Měl jsem nejmenší trest. Byli tam samí od dvaceti do doživotí. Obdivoval jsem se jejich optimismu a duševní síle, jejich pochopení a ohleduplnosti ve vzájemném jednání. Bylo to fantastické a já byl rád, že jsem mezi „lidmi“! Zdálo se nemožné, že by na tak malé prostoře mohlo existovat tolik lidí, ale jak jsem posléze zjistil, záleželo pouze na toleranci a pochopení druhého. Prožili jsme společně za těchto podmínek několik týdnů a nevzpomínám si, že by jedenkrát došlo k nějakému konfliktu. Spíše naopak. Všechny situace se řešily žertem a s účastí. 

Z tohoto oddělení odjížděly transporty vězňů na tábory do Jáchymova, Příbrami, Slavkova a bůhví kam jinam. Ženy zase do Řep, Želiezovec, Pardubic. Proto se stav na celách téměř denně měnil. Jedni odešli, ale druhý, nebo ještě ten samý den byl stav opět stejný, jen ty obličeje byly jiné. A já se dostal zase dohromady s Rudlou Mašatou. Tenkrát, právě s tím Rudlou, jsem si poprve uvědomil rozdíl mezi mnou a převážnou většinou těch, s nimiž jsem byl na cele. Jednoho dne se totiž otevřely dveře a bachař povídá: „Který z vás je Mašata?“ Rudla se postaví do pozoru jak předpis vyžadoval a povídá: „Prosím já.“ Velitel si jej změřil a řekl: „Vaše žena včera porodila. Máte kluka“ a zavřel celu. Pár vteřin byl klid a pak začal řev a přání všeho nejlepšího „tatínkovi“. Rudla se culil, bylo vidět, jak je nadšený a raduje se z naší účasti, ale přece jen bylo cítit, jak strašně by byl rád, kdyby mohl být sám. Co to pro něj muselo znamenat mít syna a nevědět, kdy jej uvidí, nebo dá-li pán Bůh a vezme ho třeba do náručí! Nemohl vidět radost své ženy, stejně tak její strach z budoucnosti, která na ni jako na ženu zrádce čeká.  

Copak mně, mně bylo hej. Já byl svobodný, tudíž bez závazků, které měli jiní a tím pádem jsem si žil relativně bezstarostně. Co prožívali rodiče a moje sestra Anička nebylo tak důležité. Ještě na Pankráci jsem zažil dva případy, že manžel byl zavřený pár měsíců a už mu bylo sděleno, že manželka zažádala o rozvod. To byly strašné situace a manžel se nestyděl brečet.

 

 Dostal jsem se zase na jinou celu, tak zvanou transportní, kde jsme byli jenom tři. Jeden byl důstojník, mám dojem, že major Rohlena. Jeho komplic, podplukovník Skokan, byl na provazárně na áčku a čekal na provaz. Rohlena byl skvělý chlap a staral se denně o dobrou náladu. Jednoho dne rozhodl, že si uděláme šachy. Tady nám totiž poprve povolili napsat domů dopis a zažádat si o návštěvu. Napsal jsem si žádost o povolení návštěvy maminky a mojí sestry Aničky.  Protože tím pádem byla tužka na cele, nakreslili jsme na stole šachovnici a pak začali vyrábět figurky. Nebylo to tak jednoduché, jak by se zdálo. Ale pan major rozuměl všemu! Nejdříve jsme mu odevzdali z denní porce chleba střídku. Pak začal s výrobou. Museli jsme jej pozorně sledovat, abychom správně „vyrobili“ potřebnou masu. Dal si střídku do pusy a tu pečlivě rozžvýkal. Vzniklou masu si začal natírat na lokty v tenké vrstvě a nechal částečně uschnout. Pak si hmotu setřel a začal ji hníst jako těsto. Když už jsme věděli jak na to, vyráběli jsme mu surovinu a on začal modelovat. Musel jsem se strašně přemáhat, abych chleba nezhltnul, takovou jsem měl na něj chuť! Do jedné části zamíchal naškrábanou tuhu z inkoustové tužky a tak byly i „černé“ figurky. Zřejmě už vězňové v koncentrácích za druhé světové války takto vyráběli různé předměty. A protože hodně vlastenců z druhého odboje se postavilo nejen proti Hitlerovi, ale také proti ještě větší diktatuře – komunistům metoda výroby se díky tomu nezapomněla.  
Svatava Nováčková

NULIRozhodně09:177.9.2009 9:17:40
jan kouřilDěkuji za podnět k zamyšlení,18:366.9.2009 18:36:26
SvatavaDěkuji vám všem,16:015.9.2009 16:01:56
SvatavaNaďo,08:595.9.2009 8:59:00
NaďaPřipadá mi,08:415.9.2009 8:41:57

Počet příspěvků: 7, poslední 7.9.2009 9:17:40 Zobrazuji posledních 7 příspěvků.

Svatava Nováčková

Svatava Nováčková

"Proč cestujeme? Mimo jiné i proto, abychom potkali nové lidi, kteří si nemyslí, že nás jednou pro vždy znají; abychom ještě jednou zkusili, co v tomto životě dokážeme - i tak je toho už jen málo". Max Frisch, Deník 1946 - 1949

Prvotní a jediný důvod mého přihlášení se na blog už dávno pominul a já zůstala. V psaní jsem našla zalíbení...

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

  • Jarka Jarvis
  • Jan Vargulič
  • Mirek Toms
  • Vašek Vašák
  • Marek Trizuljak

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.