Jáchymov – část V.

čtvrtek 10. září 2009 07:00

Nohy mi začínaly tuhnout, ale netroufal jsem si nějak se pohnout a ulevit ztuhlým údům. Dostával jsem křeče a hlava mi začala únavou padat na prsa. Najednou jsem dostal kopanec do ledvin. Zařval jsem bolestí, ale to už jsem dostal ránu po hlavě. Tekly mi slzy bolestí a zoufalství prostupovalo celým mým tělem.

Do kláštera nás přivedli kolem jedenácté dopoledne a hned jsme si museli kleknout. Bylo už pozdní odpoledne a my stále klečeli. Začalo se stmívat a pořád se nic nedělo, jen to, že někdo z nás to už bolestí nevydržel a spadl. V ten okamžik byl surově zbit. Dodnes se divím, kde se bere v lidech tolik zloby, že dovedou tak hrubým způsobem druhému člověku ubližovat! 

A přišla noc ze 6. na 7. září 1950. Ještě dnes mě jímá hrůza při vzpomínce na to, co se té noci odehrávalo! Stráže, které nás hlídaly, byly vyměněny. My měli hlad a žízeň, bolestí ztuhlé tělo a hlavně obrovský strach, co s námi teď udělají. Chodba byla silně osvětlena a já si dovolil trošku pootočit hlavu. Vidím, že Slávek Kronus, byl takový hubeňoučký, propadl rezignaci, opřel se hlavou o zeď a spal. Bachař šel kolem něj a teď se dalo očekávat, že jej začne bít, ale ne! Jen do Slávka strčil samopalem, aby se probral, ale nechal jej s hlavou opřenou o zeď. Moje touha také si tímto způsobem ulevit byla tak strašně silná, že jsem Slávka hned následoval. A nic se nestalo! Estébáci, kteří nás měli vyslýchat, byli ve svých kancelářích a ti bachaři byli vlastně jen ve službě a když nás viděli v tak zuboženém stavu, některé naše přestupky „přehlédli“. Nedá se na to zapomenout! 

Asi kolem půlnoci byli naši hlídači vystřídáni a my stále klečeli. Teprve až po dlouhé době, kdy toto všechno už bylo minulostí a já se jen ve vzpomínkách vracel zpět, mně bylo jasné, proč nás nechali tak dlouho klečet hladové a žíznivé. Potřebovali nás vyčerpat natolik, že při výsleších řekneme vše na sebe i na naše kamarády, jen abychom se už dostali někam na celu, mohli se alespoň napít a hlavně vyspat.  

Po půlnoci to začalo. Najednou se otevřely dveře a jeden z těch estébáků zavolal: “Kdo z vás je Kodet?“ To jméno jsem nikdy v lágru neslyšel, a proto jsem se pootočil, abych si jej prohlédl. Byl to civilista, ale ze šachty Adam určitě nebyl. Ty jsme znali všechny. Byl nejspíš z Evy, ale co měl společného s námi se nedalo uhádnout. Zavřely se za ním dveře a po necelé minutě to začalo! Bylo slyšet jakoby svištění biče doprovázené řevem pana Kodeta. Pak nastalo ticho a náhle se začal řev opakovat. Poté se ozývaly zvuky jako když padají židle a zase klid.  

Otevřely se dveře a vyvolali Vogela. Také toto jméno jsem nidy neslyšel, proto jsem se po očku podíval, ale už jsem jej nezahlédl, neboť zmizel za dveřmi. Řev začal znovu se stejnou intenzitou a nám na chodbě se svíralo srdce k zalknutí. Dveře se otevřely a z nich vyklopýtal pan Kodet. Musel si zase kleknout na své místo, ale nešlo to. Byl tak zbit a unaven, že se neudržel na nohou a zůstal i přes opětovné bití ležet na zemi. Odtáhli jej tedy ke zdi, položili na břicho, roztáhli mu ruce a nohy a tak jej nechali ležet.  

Otevřely se další dveře a zavolali Tippla dovnitř. Po chvíli bylo zase slyšet dopadající rány a řev, který trhal srdce. Nejhorší však pro mě bylo, že jsem nevěděl, kdy budu na řadě já. Neodvedli mě sem proto, abych poslouchal řev těch chudáků, kteří toužili po svobodě, na niž měli principem života nezadatelné právo, ale proto, abych se také stal podílníkem na tomto utrpení. Vytáhli pana Vogela a položili obdobným způsobem jako pana Kodeta.

Během noci padala jména a rány, ozýval se řev z bolesti i prošení, ale dělnická třída byla neúprosná a důsledná. Při ranním rozbřesku nám bylo povoleno si lehnout stejně jako Jirka Kodet a Olda Vogel. Napříč chodby s hlavou ke zdi, roztáhnout ruce a nohy, ležet na břichu. Kdykoliv šel některý z dozoru kolem nás, museli jsme zvednout hlavu na důkaz, že nespíme. Slávek Kronus byl první, který usnul a také první, kdo na to doplatil. Dostal takový kopanec do ledvin, že bolestí zařval a omdlel. Vídal jsem jej v pozdější době na Borech, ale jakoby už nikoho nepoznával, jak byl zabraný do sebe a svých myšlenek. Propadlá prsa, svěšená ramena a hlava, hubený a apatický v plandavém mundůru, tak mi zůstal v hlavě. Na Borech jsem jej viděl naposledy živého. 

Přišel jsem na řadu kolem desáté dopoledne. Když mě vyvolali a já se zvedl, bylo mi hrozně. Viděl jsem řadu muklů, někteří tak strašně dobití leželi jak bez života. Zavřely se za mnou dveře a já se mohl rozhlédnout. Uprostřed kanceláře stál dvojitý psací stůl, na něm leželo několik bičů, důtky a jiné „výchovné“ pomůcky. Kolem stolu tři estébáci bavící se spokojeně mezi sebou o tom, „jak jim jde práce hezky od ruky“ a popíjeli kávu. Před psacím stolem masivní židle. Po pravé straně v koutě u dveří stál, či spíše skoro stál Jarda Kysela. Vystrčený zadek, koleny se dotýkal zdi, hlavu opřenou o zeď a zbitý k nepoznání. Pootočil oči a podíval se na mě s prosícím pohledem, abych se na něj nezlobil. Sám jsem nemohl stát na nohou. Klečel jsem celý den, celou noc a část dopoledne, pak ležel na břiše s roztaženými údy a k tomu po celou dobu ta hrozná psychóza strachu. 

Estébáci dopili kafe a jeden, se složkou spisů, se na mě podívá a „Tak kohopak to tu máme? Čas letí a ty seš poslední, tak nám nedělej starosti.“ Pak se podíval na stůl, ukázal na socialistické rekvizity a „Tak si vyber, ať vidíš, že jsme hodní!“ Vybral jsem si takovou tlustou žílu, neboť jsem kdysi četl, že s tou to tak nebolí jako s tenkou, protože ta se zadírá a trhá kůži. Musel jsem se zohnout přes opěradlo židle, ruce svěsit dolů a pak jeden z nich mi připoutal želízky levou ruku k levé noze židle pod vzpěru, pak ta samá procedura s pravou rukou. Rozepli a sundali mi kalhoty. Řval jsem bolestí a brečel, prosil o milost, ale ne. Primitivní lidé s mocí musí udázat co dovedou a navíc, když mohou potřít takové nepřátele dělnické třídy jako jsme byli my!  Najednou jsem přestal cítit bolest a všechno kolem mě začínalo dostávat neskutečné formy a já omdlel.

Probral jsem se na chodbě, ležel jsem na břiše s roztaženýma rukama a nohama. Kalhoty jsem měl stále stažené a jen jsem slyšel kohosi: „Jen ho nechej, spratka. Podepíše to později!“ Před polednem jsme se museli všichni zvednout. Vyvedli nás před klášter a vedli nás k opodál stojící vilce. Byl krásný zářijový den. Mariánské údolí zalito sluncem a mezi nebem, zemí a lesy posvátný lid. Asi jako když vejdeš do kostela.     

Svatava Nováčková

NULIČirá hrůza,10:5211.9.2009 10:52:16
josef hejnaTady bylo opravdu podnětná diskuse.21:5010.9.2009 21:50:17
SvatavaO režimu je to14:3910.9.2009 14:39:43
NM................13:2110.9.2009 13:21:43
Klobouk"Vůbec to není o režimu"12:4410.9.2009 12:44:03
VanekPrasata komunisticky09:0810.9.2009 9:08:01
NaďaMáte pravdu,08:3910.9.2009 8:39:44
SvatavaMáte pravdu,08:2310.9.2009 8:23:58

Počet příspěvků: 10, poslední 11.9.2009 10:52:16 Zobrazuji posledních 10 příspěvků.

Svatava Nováčková

Svatava Nováčková

"Proč cestujeme? Mimo jiné i proto, abychom potkali nové lidi, kteří si nemyslí, že nás jednou pro vždy znají; abychom ještě jednou zkusili, co v tomto životě dokážeme - i tak je toho už jen málo". Max Frisch, Deník 1946 - 1949

Prvotní a jediný důvod mého přihlášení se na blog už dávno pominul a já zůstala. V psaní jsem našla zalíbení...

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

  • Jarka Jarvis
  • Jan Vargulič
  • Mirek Toms
  • Vašek Vašák
  • Marek Trizuljak

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.