Jáchymov – část VI.

pátek 11. září 2009 07:00

U vilky nás přivítali další z ostrahy, otevřeli dveře a posunkem nám ukázali, že máme jít dovnitř. Po tmavém schodišti nás zavedli do sklepa, kde se nacházely dvě provizorní cely. Bez nějakého plánu nás rozdělili, dveře se za námi zavřely a pro nás nastal božský klid.

Naše cela byla maličká, ale co víc potřebuje dobitý mukl, než se trochu natáhnout na břicho, zavřít oči a spát! Měli jsme všichni okoralé rty, opuchliny bolely jak ďas, na záda a zadek se nedalo sáhnout, kručelo nám hlady v břiše, ale my byli relativně šťastní, že máme klid!

Dali mě na celu s Jardou Kyselou a Oldou Vogelem. Teprve od něj jsem se dozvěděl, že nemá s námi nic společného, že je tady za útěk z eskorty s Týfou. Pan Kodet byl zase z dalšího případu, když jako civilista pracoval na šachtě jako kolektor. To znamenalo, že chodil po šachtě a měřil sílu radioaktivity různých vytěžených hornin. Tam se dostal do styku s muklem Emilem Kulhánkem, který se chystal ze šachty utéct. Požádal pana Kodeta, jestli by mu mohl opatřit pistoli. Ten, duše dobrá, mu pistoli sehnal, útěk se nezdařil a Jirka Kodet prožíval socialismus s námi. 

Teprve tady jsem se dozvěděl, co se vlastně na Adamu odehrálo. Za chvíli poté, co byla rozdělena práce, sebral se Jarda a šel do boudy pro nějaký materiál. Před ní seděl na zemi bachař s automatem a koukal směrem na hloubení a do údolí. Jarda vzal v boudě majzlík ze sbíječky, vyšel ven a dal Tipplovi znamení, že je připraven. Ten kývl hlavou a události vzaly svůj spád. Jarda praštil bachaře po hlavě a on spadl na zem. Odebral mu samopal a pistoli, kterou dal hned Jirkovi Janouchovi. Ten s ní šel na druhého bachaře a chtěl jej odzbrojit. Bachař se nemínil jen tak lehce vzdát, možná už si představoval, že dostane medaili za neohroženost před nepřítelem a chtěl Jirkovi pistoli vytrhnout z ruky. Jirka Janouch nebyl žádný vrah, chtěl jen na svobodu a kdyby byl bachař jen trochu rozumný, nemuselo se nic stát.

 

 Jak se tahali o pistoli, vyšla rána, která bachaři prostřelila dlaň. Šachta Adam byla dostatečně vzdálená od kasáren a lágru, takže zatím nehrozilo žádné nebezpečí prozrazení. Po průstřelu ruky se již bachař nebránil a nechal se odzbrojit. Tippl nechal vyfárat civilisty, odebrali jim šaty pro případ, že by je mohli ve vnitrozemí použít. Muklům, kteří o přípravě útěku nevěděli, nabídli, že mohou jít s nimi. Kdo odmítl, toho svezli do šachty stejně, jako civilisty a jednoho bachaře. Toho druhého, který dostal od Jardy po hlavě, zatáhli do boudy a nechali ležet, neboť si mysleli, že je mrtvý. To byla osudová chyba. Stejně tak i pro nás ostatní, i když v daleko menším rozsahu. 

Jirka Janouch si oblekl tu jednu bachařovu uniformu, vzal si samopal a vedl další kamarády v muklovském jako eskortu. Scházeli dolů směrem na ostrov, kde vedla jedna velmi frekventovaná cesta na OTK, kam se svážela ruda ze všech šachet Tatrami 111. Tam se pak ruda zpracovávala pro odvoz do Ruska. Jeden náklaďák chtěli zastavit a s ním pak ujet do Německa. Náskok by byl dostatečně veliký, nebýt té osudové chyby, které se dopustili.  Bachař byl jen lehce omráčený a jakmile kluci zmizeli, sebral se a utíkal dolů do kasáren ohlásit, co se nahoře odehrálo. Takže náskok kluků byl jen slabou hodinu.

A protože byli zraněni dva bachaři, zuřivost jejich kolegů neznala mezí a provedli zátah, který v té době neměl obdoby. Nebylo možné jejich obklíčení prorazit, a proto kluky pochytali. Jen Tippl se stačil skrýt. Protože nevěděli, kolik jich vlastně uteklo, mysleli si, že chytili všechny a stáhli se zpět do kasáren. Teprve později zjistili, že jim chybí hlavní iniciátor útěku. Chytili jej údajně zradou. 

Přes bolesti, které Jarda Kysela měl, snažil se mi omluvit za to, že mě shodil. Bylo to zbytečné a já bych po tom co prožil nebyl jiný a nejednal jinak. Doba nebyla vhodná na výčitky, ale přesto jsem zašeptal: “Jardo,proč ses na to nevykašlal?“ Nedočkal jsem se odpovědi, jen jsem slyšel vydrat se takový povzdech z rozbitého obličeje. 

Nakonec jsem našel odvahu a ptám se Jardy, co se vlastně  stalo s naším společným kamarádem Dáňou Štěpánem. Jarda si jen povzdechl a povídá: „Lojzo, oni ho prachsprostě zastřelili. Když nás pochytali, museli jsme se postavit čelem ke korbě Tatry a pak nás začali mlátit a kopat. Dáňu ten jeden praštil pažbou samopalu po obličeji tak prudce, že tu ránu nevydržel a spadl do příkopu na záda. To byla pro toho sadistu výborná příležitost a povídá: „Co ty kurvo, ty budeš ještě utíkat?“ A dal mu ránu ze samopalu do obličeje.“ Pro Dáňu tím skončilo celé utrpení, které jsme my nyní prožívali, ale také celý jeho mladý život. Bylo mu asi devatenáct let!  

Zbytek dne nás nechali v klidu a stejně tak i následující noc. Nasadili nám pouta na ruce. To však bylo to nejmenší, co nás trápilo. Horší byla naše bolestivá zranění a hlad. A žízeň! Cela byla maličká. Pokud se dalo v tom přítmí rozeznat, byla asi dva a půl metru široká a asi tři a půl až čtyři metry dlouhá. V levém rohu byl kavalec pro tři osoby. Ze dřeva a bez slamníku, kolem jen dvě uličky. Vedle dveří kbelík od marmelády, který sloužil jako záchod. Okénko bylo jedno, takové malé, jak se dřív dělávaly ve starých vilkách, aby se brambory nezapařily, ale také nezmrzly. V něm zapuštěná mříž ve tvaru kříže, neboť větší by se tam nevešla. A i kdyby tam žádná nebyla, přestože jsme byli vychrtlí, rozhodně bychom jím neprolezli. 

8. září jsme dostali snídani. Ešus do třetiny plný černé kávy z melty, slabě oslazené, jak se normálně servírovala na lágru. Jenže tam k té kávě měli alespoň skývu chleba. Bylo nám hned trochu lépe a nabyli jsme dojem, že už se to bude jen zlepšovat. Co ta káva neudělá za zázraky a kolik dá člověku optimismu! 

Zanedlouho po snídani se nahoře otevřely dveře, vešel jeden z ostrahy a vyvolal Tippla. Začala nová várka výslechů. Asi tak po hodině si vždy přišli pro dalšího, nebo pro dva najednou. Někteří se zase vrátili zpět dobití. Padala na mě hrůza a ve skrytu jsem se modlil, aby mě už nevolali. Kolem poledne jsem byl na řadě. Zavolali Jardu Kyselu a mě. Venku byl další krásný den a jen to velebné ticho bylo cítit v mysli.  

Vyšli jsme nahoru a mně přikázali, abych zůstal stát u těch železných dveří, Jardu brali dál na výslech. Já se musel otočit obličejem k tomu katru, na každou ruku mi dali jedna pouta. Musel jsem si stoupnout na špičky, roztáhnout a zvednout ruce, aby mě těmi pouty připevnili k mřížím. „No vidíš“, povídá ten jeden, „teď visíš jak Ježíš Kristus!“ Muselo to být hrozně legrační, protože se tomu smáli, ale asi jsem nepochopil pointu. 

Za chvíli začal řev. Byl to Jarda. Když nás vedli na nový výslech, byli jsme celí oteklí a sotva jsme se vlekli, navíc ten psychický stav a hrozný strach. Teď do toho nové rány! Protože jsem se neudržel na špičkách,poklesl jsem a pouta se mi zařezávala do masa. Bolelo to jako čert, ale pořád to bylo o sto procent lepší, než klečet desítky hodin! Dočkal jsem se i já. Viděl jsem jen, jak vyvedli Jardu a zavěšují jej z druhé strany dveří.

Odpoutali mě. Zazdálo se mi, jakoby jeden z nich projevil náznak soucitu, když viděl ta pouta od krve. Už si nevzpomínám celý průběh výslechu. Zůstala mi v hlavě jen ta hypotéza, na základě které výslech probíhal. Ale předtím obligátní sundání kalhot, ohnutí přes židli a připoutání k nohám. Nevím, jak ta moje záda vypadala, stejně tak zadek, ale ten jeden povídá: „Toho nechám stát. Tomu bude stačit pár po držce!“ Natáhl jsem si tedy kalhoty a začalo to.  Už se mnou sice jedny protokoly sepsali toho osudného dne, ale ty byly jen částečné a týkaly se výslovně provedeného útěku z Adama. Do jaké míry jsem byl o všem informován a zda jsem se snažil do toho útěku zasvětit ještě někoho, kdo nebyl mezi námi.

Jarda tehdy řekl, že jsme chtěli utéct společně. Estébáky zajímalo, co bych po útěku dělal. Tvrdil jsem, že jsem nechtěl utéct. Ten jeden mrknul na druhého a povídá: „Přiveď Kyselu!“ Věděl jsem, že nemá cenu zapírat a navíc třeba začnou Jardu znovu mlátit, proto jsem radši řekl, že jsme skutečně chtěli utéct, jen jsme čekali na příhodnou chvíli. U lesa, asi sto metrů od hloubení, byl složený materiál. Všelijaké fošny, trámy, trubky, térpapír a podobně. Nikdy nás pořádně nehlídali, bachaři zůstali u hloubení a o nás se vůbec nestarali. Do lesa bylo jen pár metrů a toho jsme chtěli využít.  Náskok bychom měli jen slabé půl hodiny, ale když utíkáš o svůj život a svoji svobodu, tak se dostaneš hrozně daleko. Jenže Jarda dal přednost Tipplovu návrhu.    

Svatava Nováčková

josef hejnaTo máte pravdu, bohužel.20:3511.9.2009 20:35:09
SvatavaPane Hejno,18:4411.9.2009 18:44:26
josef hejnaPaní Svatavo,16:0711.9.2009 16:07:54
NULISvatavo,10:5711.9.2009 10:57:41

Počet příspěvků: 4, poslední 11.9.2009 20:35:09 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Svatava Nováčková

Svatava Nováčková

"Proč cestujeme? Mimo jiné i proto, abychom potkali nové lidi, kteří si nemyslí, že nás jednou pro vždy znají; abychom ještě jednou zkusili, co v tomto životě dokážeme - i tak je toho už jen málo". Max Frisch, Deník 1946 - 1949

Prvotní a jediný důvod mého přihlášení se na blog už dávno pominul a já zůstala. V psaní jsem našla zalíbení...

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

  • Jarka Jarvis
  • Jan Vargulič
  • Mirek Toms
  • Vašek Vašák
  • Marek Trizuljak

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.