Jáchymov – soud začíná

neděle 13. září 2009 22:41

Přišel konec září a v ten den nás nevzali na práci. Cosi viselo ve vzduchu. Ještě v dopoledních hodinách bylo slyšet, jak před vilkou zastavilo pár aut a nějací lidé vcházeli do budovy. Pak nastal klid. Naše nervozita stoupala z minuty na minutu, až jsme se nakonec dočkali.

 Přišli estébáci z kláštera a vyváděli nás do prvního poschodí, kde hned v několika místnostech seděli lidé, které jsme předtím nikdy neviděli. Měli před sebou hromadu spisů. Byla to naše akta a protokoly. Brzy jsme zjistili, že před námi je pražská prokuratura a to bylo zlé. Dalo se tušit, že s námi zamýšlejí něco nedobrého, neboť jinak by nás přeci poslali na Pankrác, tam nám přečetli žalobu a posléze odsoudili. Tak proč za námi jeli takový kus cesty sem? 

Přišel jsem na řadu. Jeden se mě zeptal na jméno, vyhledal moji složku a podal ji dál – zřejmě prokurátorovi. Ten mi přečetl, čeho jsem se dopustil a podle jakých paragrafů budu souzen. Když s paragrafy začal, ulevilo se mi. Velezrada a špionáž byly číslo jedna a pět. Čím nižší číslo paragrafu, tím vyšší trest. Teď mi však přečetl, že budu souzen podle §78 a §86. Nakonec jsem si řekl, že je to i spravedlivé, neboť jsem se žádné velezrady a špionáže nedopustil. Zeptal jsem se tedy slušně, s jakým trestem asi mohu počítat? Na to mi ten slušný prokurátor odvětil: „Máš třikrát návrh na provaz, ty pacholku jeden. A jestli se u soudu z jednoho vyzuješ, tak těm dalším dvěma neunikneš!“

Najednou jsem cítil, jako by mi smrt podala ruku. Bylo mi devatenáct a taková hrůza! Odvedli mě dolů a tam už čekalo další překvapení. Dříve, když jsme skončili práci, odvedli nás do sklepa, zamkli dveře cel, pak katrové dveře a nakonec nahoře masivní hlavní dveře vchodu do sklepa. Teď se to změnilo. Podél celé zdi venku dělali muklové z lágru koridor, či lépe plot z ostnatého drátu. Zapouštěli kůly do země a na ně přivazovali pletivo. Vyrobili i dveře a když byli hotoví, přišel psovod a pustil dovnitř vlčáka. Pak zase přímo ve sklepě se usadil jeden z těch jáchymovských kovbojů se samopalem v ruce. Ale to až poté, co jsme byli všichni na celách. Vrchnosti bylo jasné, že člověk, nad kterým se houpe špagát šibenice, nemá co ztratit a pokusí se za každou cenu utéct i s nadějí jedna ku milionu.  

Přišli za námi estébáci z kláštera a podle jejich chování bylo zřejmé, že jsou za nás do soudu zodpovědní. Otevřeli dveře cely a: „Stoupněte si vedle sebe a natáhněte pracky!“ Oldovi nasadili pouto na jednu ruku, druhou čelist pak Jardovi. Na druhou ruku mu dali další pouto a druhou jeho čelist nasadili mně. To samé šli pak provést s dalšími ve vedlejší cele. Bylo nás osm a tak poslední dva byli spoutaní samostatně.

Jenom my s Oldou jsme měli tu výhodu, že jsme chodili pro jídlo na lágr. Doposud byly naše porce opravdu maličké, jak se na zrádce sluší. Od tohoto okamžiku nám je zredukovali ještě víc. Možná proto, abychom tak zeslábli, že by nás přešla chuť na nějaký zoufalý čin. Bylo mi hrozně. Začal jsem uvažovat o sebevraždě, ale jak se zabít? Jedna možnost byla, že cestou na lágr začnu utíkat a oni mě už sami zastřelí. Jenže rozum mi říkal – a co když tě jen zraní a odvedou zpátky do kláštera? Toto vědomí mě naplňovalo hrůzou a tak jsem to zamítl.

Jediná další možnost byla podřezat si žíly. Sledoval jsem tedy pozorně cestu do lágru, jestli náhodou neobjevím na zemi kousek skla, kterým by se mi to podařilo udělat.  Měl jsem štěstí, místo jsem si zapamatoval a při cestě nazpět jsem se pro něj sehnul. Eskorta to zahlédla, neřekla nic a teprve když jsem se dostal k vilce a tam nás předávali, oznámili to. Profilcovali mi kapsy a když ten kousek sklíčka našli, podali si mě. Začali mě fackovat a hulákat: „Tak ty už se nemůžeš dočkat ty spratku jeden?!“ Kopanci mě hnali do sklepa a ten den byl poslední, co jsem byl na lágru pro jídlo. Už mě tam nikdy nepustili. 

Devátého října ráno nás všechny vyvedli ven a pak do kasáren. Dali nám ručník a mýdlo. Poprve asi po deseti dnech nám dovolili umýt. Vrátili jsme se a na chodbě ležela hromada nových muklovských uniforem. Mohli jsme si vybrat kusy, které nám nejlíp sedly a také jsme nahlásili čísla bot. Byli z nás fešáci a velitel estébáků si nás se zájmem prohlížel. Byl asi moc spokojený. Museli jsme se mu líbit! 

Druhý den ráno nás naložili do autobusu a vezli prudkými serpentinami dolů do údolí, do Jáchymova. Tam autobus zastavil u školy, či co to bylo a v ní nás nahnali do nějakého sálu. Stály tam už připraveny lavice, na které jsme se posadili a najednou vešli muži se spisy a začali vyvolávat naše jména. Byli to obhájci, od kterých jsme se teprve dozvěděli, že dnes začne probíhat náš soud. Můj obhájce mi řekl, že nemáme velkou naději a jestli se ke všemu přiznáme a projevíme upřímnou lítost, jen tak si můžeme zachránit život.

Po rozhovoru s advokáty nás vedli pěšky do kina. Venku na ulicích bylo hodně lidí, kteří si nás prohlíželi jako opice, ale žádné pověste je, nebo podobně… 

Vešli jsme do sálu, který byl nabitý k prasknutí. Na pódiu podlouhlý stůl a židle. To pro vrchnost Státního soudu z Prahy. Pod pódiem řada židlí, kam jsme se museli posadit my. Na každého mukla dva bachaři. Takže zleva doprava: bachař, Tippl, bachař, bachař, Janouch, bachař, bachař, Kysela, bachař, bachař, Kronus, bachař, bachař, Vejmělek, bachař, bachař, Macek, bachař, bachař, Kodet, bachař, bachař, Vogel, bachař.

Každý z nás navíc pouta po celou dobu procesu. O bezpečnost bylo tedy postaráno. Za námi provizorně zhotovené zábradlí a za ním v několika řadách bachaři z různých táborů a z jejich školy, aby věděli, čeho je třídní nepřítel schopen a že se neštítí ani vraždy. Aby věděli, jak s takovou sebrankou jednat. Za nimi pak sál plný civilistů – horníků a bůhví koho ještě. 

Proces začal čtením jednotlivých obžalob, nacionálií a popisem našich profilů. Mám ten dojem, že soudu předsedal nějaký Pášek. Měl prý být pověstným soudcem a jeho rozsudky bývaly mnohdy hrdelní. Byla-li to pravda, pak bylo o našem osudu rozhodnuto už předem. Tato procedura trvala si do odpoledne. Soud se ujistil, že při výsleších nebylo proti nám použito násilí a že jsme protokoly podepsali dobrovolně. My na to, že ano, neboť jinak prý by musely být vypracovány protokoly nové a hrůza domyslet, co by následovalo. 

Odvezli nás zpět do vilky, nasadili pouta po třech dohromady. Nemohli jsme spát, ale do hovoru nám taky nebylo a tak jsme si mlčením vybudovali takové malé soukromí, po kterém každý z nás doslova prahl.

Svatava Nováčková

Poslední články autora

NULIBlíží se osudové rozhodnutí,20:1114.9.2009 20:11:45
la.mi(Michaela)Vase zverejneni Lojzikova deniku05:2514.9.2009 5:25:53

Počet příspěvků: 3, poslední 14.9.2009 20:11:45 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Svatava Nováčková

Svatava Nováčková

"Proč cestujeme? Mimo jiné i proto, abychom potkali nové lidi, kteří si nemyslí, že nás jednou pro vždy znají; abychom ještě jednou zkusili, co v tomto životě dokážeme - i tak je toho už jen málo". Max Frisch, Deník 1946 - 1949

Prvotní a jediný důvod mého přihlášení se na blog už dávno pominul a já zůstala. V psaní jsem našla zalíbení...

REPUTACE AUTORA:
9,57 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

  • Jarka Jarvis
  • Jan Vargulič
  • Mirek Toms
  • Vašek Vašák
  • Marek Trizuljak

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.