Bory – sklonek podzimu

pátek 18. září 2009 17:54

Z korekce mě pustili asi kolem 15. listopadu a do konce měsíce jsem dostával plnou stravu. Protože jsem hned po příjezdu na Bory skončil v korekci, ještě jsem neměl možnost se zapojit do budování socialismu na úseku draní peří. Tím pádem jsem ani nemohl spadat do skupiny neplničů normy a tudíž jsem měl právo na nezmenšenou porci.

Jirka byl ze zásady neplnič, co to je celá dávka ani nevěděl, a tak jsme se po dnech střídali. Každý z nás měl tedy jeden den celou, druhý den poloviční dávku, takže to celkem šlo. Jenže to jsem ještě nevěděl, jak to na Borech běží! Bachaři Trepka s Valmem a Šepik s Brabcem mastili na noční šichtě karty a nebo dámu a kolikrát kdo prohrál, tolikrát musel na svém oddělení rozdat trestní dávky! Zdá se to být nemožné, ale všichni, kdo byli na Borech v padesátém roce, to zažili na vlastní kůži. No a tak po pár dnech zákonitě došlo i na mě. Prý jsem měl špatně ustlanou postel a špatně složené deky... 

Na cele bylo ústřední topení, které hřálo asi dvě hodiny denně. Trochu dopoledne, trochu odpoledne. Jakmile bylo slyšet, že začalo bouchat v trubkách, přilepili jsme se k radiátorům jak pijavice a vychutnávali blahodárné teplo. Jenže topení mělo jen pár žeber, mám dojem, že byly čtyři a nebylo na něm místo pro oba. Jeden se opřel zepředu, druhý z boku. Šroub na radiátoru mě tlačil do zad v místě, kde má člověk ledviny, ale hřál příjemně a to bylo rozhodující.  

Jenže co čert nechtěl, musel jsem jako každý nově příchozí jít k doktorovi na prohlídku. Vysvlékl jsem se do naha a lékař mukl mě začal pohlížet. Když jsem se k němu otočil zády, povídá: „Co to prosím tě máš na zádech?“ Nevěděl jsem co má na mysli. Zavolal dalšího lékaře na konzultaci. Měl jsem v oblasti ledvin tmavý flek o velikosti dlaně. Byla to sražená krev. Ptali se mě, jestli jsem pracoval s uranem a já že ano. Službu konajícímu bachaři řekli, že se jedná o nebezpečný nádor a zřejmě rakovinový. Musím okamžitě dostat větší porce jídla. Ten se jen ušklíbl a říká: „To by se mu líbilo! Předepište mu rybí tuk!“

Moje nejzazší vzpomínky na rybí tuk pocházely z dětství, když nám jej za války v obecné škole dávali na svačinu. Každý bez výjimky musel polknout plnou polévkovou lžíci a to bylo hrozné! Teď jsem se však na něj těšil, i když jsem nevěděl, co to se mnou udělá.  

Vrátil jsem se zpět na celu celý nešťastný, že mám rakovinu a jediná léčba spočívá v rybím tuku. Jirka zvážněl a říká: „Jak to prosím tě mohli zjistit, že máš raka? Je to blbost, nenech si nabulíkovat nesmysly!“ Bylo to od něho milé, že se mě snažil ukonejšit, ale nedařilo se mu to. „Vytáhni si košili a ukaž mi ten nádor!“ Vykasal jsem si tedy košili a ukázal mu záda. Ten je odborně studoval a pak mi řekl, že mi ten nádor závidí, protože mi vynese týdně půl litru rybiny a pochechtával se. Byl jsem z toho v pomykově, nevěděl jsem o čem mluví. Nakonec mi to vysvětlil. „Stoupni si k tomu ústřeďáku a opři se tak jak vždycky, když se topí.“ Udělal jsem to. „Ten flek je přesně na šroubu od topení a je zrovna tak veliký. Ty se necháváš pálit, jen aby sis vychutnal to teplo. Srazila se ti tam krev!“ Zůstal jsem stát jak opařený, ale radost jsem měl ohromnou.

Každý týden jsme dostali na celu půl litru rybího tuku a každý týden jsem taky musel na kontrolu, zda se nádor zvětšuje, nebo jestli se jim podařilo tou rybinou nádor zastavit. Doktoři samozřejmě věděli velmi dobře co to mám, neboť takových rakovin bylo na samovazbách hodně a všichni „postižení“ dostávali stejný medikament. Jenže jistý jsem si stejně nebyl a tak, aby to bachař neslyšel, jsem se zeptal doktora, jestli je to nebezpečné. Odpověděl mi: „Lojzo, jak se přestane topit, tak to zmizí samo od sebe. Ale pak zase dostaneš rybí tuk na nízkou váhu. Měl jsem mít 76 kg, ale vážil jsem něco přes padesát, takže to mohl lékař snadno zdůvodnit. Radost byla veliká a já měl konečně jistotu, že to není nic nebezpečného.  

Když už jsem u toho rybího tuku, kdyby ho nebylo, těžko bychom bez větších následků přežili. Jedli jsme jej tak, že se nakrájela denní dávka chleba na tenoučké krajíčky, ty se tukem potřely a posolily. Bylo to vynikající a kdo to neochutnal, neví o co přišel. 

Musel jsem každý týden k lékaři na kontrolu. Paradoxní bylo, že nás na chodbě vždycky postavili k plakátu, na kterém jakási sličná kolchoznice se soudruhem manželem stojí u rozkvetlého stromu, drží v ruce bochník chleba, nůž a zřejmě chce ukrojit krajíc. Nad touto idylickou scénou byl nápis: "Nasytit, ale neplýtvat!“ Byla to ironie, nebo svérázný smysl pro humor?  

Svatava Nováčková

Poslední články autora

NMTi lékaři18:3618.9.2009 18:36:29
NULITak aspoň ti doktoři18:1018.9.2009 18:10:23

Počet příspěvků: 2, poslední 18.9.2009 18:36:29 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Svatava Nováčková

Svatava Nováčková

"Proč cestujeme? Mimo jiné i proto, abychom potkali nové lidi, kteří si nemyslí, že nás jednou pro vždy znají; abychom ještě jednou zkusili, co v tomto životě dokážeme - i tak je toho už jen málo". Max Frisch, Deník 1946 - 1949

Prvotní a jediný důvod mého přihlášení se na blog už dávno pominul a já zůstala. V psaní jsem našla zalíbení...

REPUTACE AUTORA:
9,54 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

  • Jarka Jarvis
  • Jan Vargulič
  • Mirek Toms
  • Vašek Vašák
  • Marek Trizuljak

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.