Pomoc, pomoc, krokodýl!

čtvrtek 24. září 2009 07:00

JAR
foto: Svatava

V kanceláři byli i dva táboráci, čili kápa, jeden z nich se jmenoval Fáborský a ten druhý Košina. Oba dva byli odsouzení za nějaké trestní delikty. Měl jsem už pomalu chuť napsat, že nebyli špatní, ale bylo by to subjektivní hodnocení a tak jsem rád, že jsem to nenapsal. Rozhodně bylo na Elku hodně muklů, kteří byli jimi na brigádách šikanováni a případně i poslaní k raportu a pak bručeli v korekci, nebo měli zaražné výhody, např. nesměli psát žádný dopis, či dostat jednou za čas návštěvu z domova.

Při sčítacích nástupech na nás řvali oba dva, ale to bylo jasné, že je to daň odváděná velitelství za to, že nemusí makat s rudou, chodit na brigády, ale hlavně nemusí mít hlad! Kuchaři jim podlézali, takže se vždycky nacpali dosyta.  

Elko bylo maličké, jen tři dřevěné baráky, z toho odpadla část na kancelář táboráků a občas velitele, neboť ten měl pro všechny svoje podřízené bachaře a sebe pěknou vilku a dám krk na to, že byla zabavena obdobným způsobem jako klášter. Stála zhruba deset metrů od lágru, takže jí bylo zapotřebí jako soli. V části lágru byla kuchyně, pak dvě místnosti pro místní muklovskou honoraci, umělce–homosexuály, pak ještě cosi jako společná místnost, která ale nebyla k ničemu, protože veškeré buzerace se odehrávaly na nástupišti (či appelplatze), nakonec malá marodka – ordinace a vedle asi pět postelí. Podle Šlachťáka to byl přebytečný luxus, neboť jeho oblíbeným rčením bylo, že nás ze všech neduhů vyléčí sám. Jeho řeznická postava a nátura dávaly tušit, že by to zvládl. 

A málem bych zapomněl, ještě jsme v lágru měli latrínu spojenou s umývárnou a pak, kousek od špačkárny - tedy kulometné věže, korekci. Kromě Vodňan a Pankráce jsem byl už všude v korekci a pomalu se ze mne stával odborník v posuzování těchto výchovných zařízení. Tady to na první pohled vypadalo, že lágr má neprávem název trestní, protože korekce měla zhruba velikost 2 x 2,5 m a vysoká byla taky možná 2,5 m. Bylo tam tedy místo jen tak pro jednoho malého mukla. Z toho jsem tedy usoudil, že buď jsou na lágru samí poserové a sekají latinu, nebo má Šlachťák neprávem pověst řezníka. Mýlil jsem se ve všech bodech. Korekce měla stále podnájemníky a nebyl v ní jeden hubený, ale hned čtyři najednou! 

Fáborský mě odvedl na světnici. Sotva se objevil, všichni zmlkli. Nejen Fáborský, ale i já jsem se divil, proč jsou všichni vysvlečení do krátkých spodků a když se táborák zeptal co to má znamenat, byl na cimře klid jak v hrobě. Vlasťa Gajer, coby velitel světnice, mě hned seznámil se zbývajícími osmnácti, informoval mě o tom, že jsem na trestní světnici, která je proto tak blízko kanceláře, aby vrchnost či táboráci nemuseli chodit daleko, když někoho potřebovali na výjimečnou brigádu. Pak se mě zeptal, zda se chci také zúčastnit soutěže o nejkrásnější nohy. Protože jsem chtěl dobře zapadnout a nevybočovat z rámce, řekl jsem, že jo.

Byli tam dva důstojníci ženisti a ti měli největší šanci vyhrát, protože takové křečové žíly se vidí málo kdy. Kam se ale hrabali na Peterku, starého pošťáka! Ten měl nohy jak turecké šavle, chlupaté a navíc křečové žíly jak hrom! Potřásli jsme mu pravicí a potěšili jej zprávou, že jakmile se Vlasťa dostane do průseru a půjde do korekce, smí jej zastupovat jako velitel světnice. Měl z toho danajského daru velikou radost a slíbil nám, že nám za to v noci zakroutí krkem. 

Byl jsem mile překvapen, že mě neposlali na odpolední šichtu a vlastně celý den jsem mohl proflákat na lágru. Vydal jsem se na průzkum, zda tam přece jen neobjevím nějakého známého, ale neměl jsem úspěch. Pak mi Košina přišel říct, že jdu zítra na ranní do dvojky drobilky. Kluci to slyšeli a podle jejich pohledů se dalo soudit, že to nebude nic valného. Řekl jsem jim, že mi jejich pohledy neunikly a tak ať mi prozradí, co to má znamenat a že mi Šlachťák při přijímání pod jeho ochranné křídlo slíbil, že ten „jeho“ lágr opustím jen nohama napřed. Jestli s tím ta drobilka  má něco společného. Na to se začalo ozývat: „Hele Lojzo, tím výrokem je tady přivítaný každý „zuvachz“ /nováček/ a neber to vážně. Říká to všem při každé příležitosti!“ To mě uklidnilo, a protože mi kluci dali ze svého jídla, zvlášť Vlasťa Gajer, zmizel ten protivný hlad a bylo mi fajn! 

Nástup na ranní směnu byl ohlášen mlácením do kolejnice, což činilo neobyčejné potěšení Košinovi. Nejspíš jej blažilo vědomí, že může vzbudit celý lágr a sám nemusí jít makat. Asi to teď trochu rozepíšu. Ty nástupy byly vedle hladu to nejhorší, co nás mohlo potkat. Vím, že by si někdo mohl říct: „No jo, nadáváte na bachaře a děláte z nich primitivy a tím se chcete nějak odreagovat a pomstít za ta ztracená léta!“ Ale neměl by pravdu. Bylo z té tak zvané dělnické třídy, ze které sám pocházím, moc málo lidí, kteří byli ochotni tady dělat bachaře. Je velmi těžké rozkazovat generálům, kněžím, filosofům, právníkům, lékařům a zdravému jádru národa a být si přitom vědom, že tito lidé mají pravdu, že chtěli jen svobodu pro celý národ a zbavit se té hrozné druhé diktatury. Teď za svůj názor musí trpět desítky let, zatím co jiní museli skončit na šibenici.  

Proto byla úroveň jáchymovských bachařů tak „neobyčejně vysoká“! Že nepronikli do tajů matematiky, budiž. Že se ale potýkali s aritmetikou, to už byl vrchol! Třeba ráno nastoupilo padesát muklů na ranní směnu. Jeden se během šichty zranil a byl odvezen do nemocnice. Pak přijela Státní bezpečnost a vzala s sebou dva mukly na výslech do Karlových Varů. Na OTK přišla odpolední směna a ranní se měla vrátit na lágr, ale ne k zaslouženému odpočinku, nýbrž hned po jídle na brigádu. Bachař spočítal nastoupené mukly a tři mu samozřejmě chyběli. Vyhlásil poplach, přijeli z útvaru Jeřáb a začalo zjišťování.

My utahaní, hladní, stáli a stáli až jeden najde odvahu a řekne: „Pane veliteli, u nás se jeden zranil a odvezli jej do nemocnice.“ „Držte hubu, nevíte, že nemáte při nástupu kecat?! Chcete jít k raportu?!“ A tak mukl drží hubu, neboť se mu do korekce nechce, ale vrchnosti už chybí jen dva muklové a to už je úspěch! Pak po dvou dalších hodinách ten jeden duchem osvícený si vzpomene, že dva odvezli estébáci a poplach je odvolán. Pohotovost se může stáhnout do kasáren a my konečně ke žlabu, pak vytrhávat trávu z ostřelovacího pásma a vysypávat nový bílý písek, abychom byli patřičně vidět, až se pokusíme zdrhnout přes dráty.  

Teď se však zdálo, že všechno klapne perfektně, Košina nás spočítal, pak přišel bachař, který byl ve funkci „pracovního“. To byla setsakramentsky důležitá funkce, neboť na ní záleželo, kolik “ruděnky“ naši soudruzi osvoboditelé dvakrát týdně dostanou. On to byl ve skutečnosti chudák. Tady byl rád, že dostal funkci a nemusel navíc makat. Generálové a filosofové před ním smekali čepice a stavěli se do pozoru a tak cítil, že v komunismu naplní svůj smysl života.  Měl takový pisklavý hlásek, díky němuž měl přezdívku Krokodýl. To podle jednoho starého vtipu, který tenkrát v padesátém roce běžel. V Nilu plave běloch a najednou vidí, jak přímo na něj plave krokodýl. A tak začne svým barytonem volat: “Pomoc, pomoc, krokodýl!“ Nikdo mu na pomoc nepřichází, krokodýl už je v bezprostřední blízkosti a pak se ozve fistulkou: „Pomoc, pomoc, krokodýl!“ A teď se má hádat, co mu ten krokodýl asi ukousl.

Krokodýl to věděl, že se mu pochechtáváme, že z něj máme legraci a šprťouchlata, ale jednoho dne mě zarazil svou hlubokou moudrostí. Stál s táborákem Fáborským  a něco diskutovali a kluci, kteří byli na brigádě, začali fistulkama: „Pomoc, pomoc, krokodýl!“ Fáborský se nakrknul za bachaře a povídá: „No tohle si přece nenecháte líbit!“ A on na to se stoickým klidem: „Ať se smějou, jen když makaj!“ Tak teda všechna čest, Krokodýle. Převezl jsi nás všechny!!!

Svatava Nováčková

Poslední články autora

MíraDoba nemůže být zvrhlá, jen člověk.12:5724.9.2009 12:57:03
NULIMě při čtení fascinuje,10:2624.9.2009 10:26:12

Počet příspěvků: 3, poslední 24.9.2009 13:27:36 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Svatava Nováčková

Svatava Nováčková

"Proč cestujeme? Mimo jiné i proto, abychom potkali nové lidi, kteří si nemyslí, že nás jednou pro vždy znají; abychom ještě jednou zkusili, co v tomto životě dokážeme - i tak je toho už jen málo". Max Frisch, Deník 1946 - 1949

Prvotní a jediný důvod mého přihlášení se na blog už dávno pominul a já zůstala. V psaní jsem našla zalíbení...

REPUTACE AUTORA:
9,30 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

  • Jarka Jarvis
  • Jan Vargulič
  • Mirek Toms
  • Vašek Vašák
  • Marek Trizuljak

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.