Všechno, jen ne speciálku!

pátek 25. září 2009 07:00

Kluci mi už vysvětlili, kde se ta drobilka nachází. Byla to přízemní budova, takový přístavek k věži, jež byla dominantou celého OTK. Ale o ní později. Ve dvojce drobilce se nacházely zděné boxy přibližně 2,5m široké a asi tři až čtyři metry hluboké. Bylo jich myslím osm a sloužily ke skladování silně radioaktivní rudy a jáchymovského smolince, tedy té nejčistší a nejradioaktivnější rudy snad na celém světě. Ruda byla v boxech uložena v dřevěných bedýnkách s kovovými držáky. Nahoře měly sklápěcí víko a petlici, aby se nedalo během transportu k rudě dostat. V každém boxu byla ruda z jiné šachty, nebo jiného patra a nesměly se při zpracování navzájem smíchat. Asi proto, že by pak ty atomové bomby špatně fungovaly... 

Měl bych se trochu rozepsat o tom, jak probíhal pracovní proces na OTK. Bylo to velice jednoduché. Některý z ruských inženýrů rozhodl, že se veškerý radioaktivní materiál rozdělí do tří skupin podle intenzity záření. Ta nejméně radioaktivní se svážela ze šachet jen volně ložená na Tatrách 111. Byla pouze přikrytá plachtou. Na OTK uprostřed vlevo byl velký betonový dvůr a vždycky, když nějaká tatrovka s rudou přijela, vrhli se na ni dva muklíci s lopatami a obsah sházeli na betonový dvůr. Takových hromad na něm leželo nesčetné množství.

S touto rudou se nedělala velká procedura. Dva muklíci popadli šachetní vozík /hunt/, jeli s ním po betonovém dvoře bez kolejí k některé z hromad. Vozík naložili a odvezli jej na spodní část dvoru, kde už byly koleje. Na ně  nahodili vozík a odtlačili ho do takového menšího domku, kde seděla jedna kolektorka. Zapsala šachtu, várku a přesnou sílu radioaktivity. Přesáhla-li ruda určitou mez, museli ji naložit do již zmíněných bedýnek a převézt na jiný úsek OTK, kde se zpracovávala silnější ruda. Pokud však měla ruda sílu dejme tomu do dvaceti, vzalo se třeba pět vozíků na získání vzorku do drobilky jedničky. Tam ji kluci museli rozbít na drtičce na velikost jemnějšího štěrku a celou tuto várku z drtičky museli proházet. Tím se mělo dosáhnout rovnoměrné radioaktivity celého vzorku sestávajícího asi z pěti huntů.

V drobilce pracovali asi čtyři muklové a když poklesl prach z drtičky a rudu naházeli na hromadu připomínající komolý kužel, postavili se s lopatami po obvodu hromady a začal první pracovní proces na výrobě atomové bomby! Muklové pomalým krokem obcházeli kolem hromady, nabrali lopatu rudy a vysypali ji napravo od sebe. Obcházeli tak dlouho, až kužel zmizel a na jeho místě se objevil prstenec. Ten ale také neměl šanci na přežití, neboť muklové začali opět chodit dokola a přehazovali rudu zpět na hromadu. A tak po třech prstencích vznikl původní kužel, ale s tím rozdílem, že byl důkladně promíchaný. Pak rudu naložili do huntů a ty se transportérem vyvezly a vysypaly na obrovskou hromadu, která už čekala na odvoz do Čierné pri Čope a tam se přeložila na širší koleje, neboť po vítězství socialismu bylo v Sovětském svazu všechno větší. 

A proč bylo zapotřebí tuto část rudy drtit a promíchávat? Jen proto, aby asi každá padesátá lopata šla stranou a putovala v pytlích do laboratoře, kde laborantka dělala to samé co muklové, jenže již sama. Vysypala rudu, dětskýma lopatičkama ji několikrát rozházela a sházela a vždy pak odebrala ještě menší vzorek, který putoval do země přátel. Měl být totožný s radioaktivitou asi padesáti tun rudy. 

Ruda o síle asi od dvaceti do šedesáti, a té byla většina, se ve velkém zpracovávala v budově vedle věže. Jen vzorek se odebíral uvnitř. Později byla mukly pojmenovaná na Věž smrti. Pro získání vzorků se musela ruda dopravit vozíkem a vrátkem do šestého či sedmého poschodí, tam se vysypala do velkého trychtýře a volným pádem propadala přes plechové děličky dolů do dalšího trychtýře. Tam už čekali muklové a rudu plnili do barelů.

Zařízení věže bylo jednoduché. Ruda z nejvyššího poschodí propadla o jedno níž na děličku, která ji rozpůlila. Část padala přímo dolů až do trychtýře, druhá zase o patro níž na další děličku a tak dál. Až z poslední děličky spadla do vozíku jen nepatrná část z celého množství a to byl konečný vzorek pro laborantky. 

A nakonec ruda s radioaktivitou šedesát až sto, ta byla nejcennější, se zpracovávala jen v drobilce dvojce. Bylo to nejnebezpečnější pracoviště, protože se tu ruda zpracovávala stejně prašným způsobem. Žádné ochranné pomůcky, obleky, masky, či respirátory. Možná proto, abychom byli pohyblivější a lépe se nám dýchalo. Žili jsme na táboře „L“, tedy likvidačním, tak proč vyhazovat peníze za zbytečnosti. Pracovali jsme v drobilce čtyři, ale vzpomínám si jen na jedno jméno – na Edwarda Kusnierze. Byl to výborný kluk, pevný charakter jako skála a i když třeba nevyhledával průšvihy a otevřené konfrontace, nikdy nesklonil hlavu. Jsem mu do dnešního dne za mnohé vděčný a myslím si, že nebýt jej, už bych tady asi nebyl.

On ten jáchymovský smolinec, ten černý kámen jak antracit, těžký jak olovo a radioaktivní jak hrom, ten mi dával zabrat! Pokud jsme zpracovávali jen rudu, tak to se mnou šlo. Horší to bylo se smolincem. I když jsme jej museli nejdříve rozdrtit téměř na prach, prášil díky své váze ze všech rud nejméně. Hned po rozdrcení spadl na zem. Ale to jeho záření! Jakmile jsme měli vytvořený kužel, začalo to. Na smolinec jsme měli jen takové malé lopatičky jako děti v jeslích, když si chtějí hrát na písečku. Jednak proto, že se smolinec musel neobyčejně precizně promísit, ale také proto, že byl tak těžký. I násady byly podstatně kratší a my se museli nad smolinec pořádně sehnout. Jen jsme začali tvořit prstenec, začala mi téct krev z nosu tak intenzivně, že nešla zastavit. Byl jsem z toho zoufalý, nevěděl jsem co dělat a tak jsem šel na chvíli do takového kamrlíčku, kde jsme vždy o přestávce snědli ten kousek chleba, sklonil hlavu a doufal, že to pomůže. Někdy ano, ale jakmile jsem se vrátil zpět a začal rozhazovat, vrátilo se to.

Edward, tvrdý jak skála, ale s měkkým srdcem, vždycky, když zjistil, že se bude zpracovávat „speciálka“, jak jsme říkali jáchymovskému smolinci, řekl: „Lojzo, nehrej si na hrdinu, my ji zpracujeme za tebe.“ Kategoricky jsem tuto velkorysost odmítal, ale co mi zbývalo jiného?  Jednou, když mi krev zase moc tekla, řekl jsem si, že mi celá vrchnost může ..., šel jsem na velitelství OTK a prohlásil, že potřebuji k lékaři. Bachaři si mysleli, že jsem měl snad nějaký úraz a pustili mě do lágru na marodku. Měl jsem totiž celou košili od krve a tak nevěděli, co se mi stalo.  

Na lágru mě převzal Fáborský a povídá: „Toto musím oznámit panu náčelníkovi, protože to vypadá velice nebezpečně!“ Stojím tedy před barákem a čekám na rozhodnutí. Za chvíli se objevil Šlachťák. Jednou rukou jsem si držel zacpaný nos, druhou jsem předpisově smekl čepici a řekl, co se mi stává, když zpracováváme speciálku a jestli by se na to mohl podívat lékař. Šlachťák hledí nevěřícně na Fáborského a zařve: „Fáborský, tak s takovými věcmi mě rušíte? A Macek, nesnažte se těmito manýry sabotovat práci a mažte zpátky dělat!“  Fáborský v ten moment vypadal, jako by dostal po hubě. Za nic nemohl, myslel to dobře a teď takové nadělení.

Já se otočil a šel zpátky do drobilky a nenávist, která ve mně začala zapouštět své kořeny po popravě mých přátel, po brutální vraždě na Dáňovi Štěpánovi a posléze po pobytu na Borech a v korekci u Brabce se začala prohlubovat. Co jsem měl dělat? Kluci v čele s Edwardem museli makat za mě a dělali to bez jediného slovíčka odporu či poznámky už několik měsíců.  

Nechal jsem se napsat k raportu a přednesl jsem Šlachťákovi prosbu o přeřazení na jiné pracoviště. Šlachťák se zhoupl na židli a povídá: „Tak vy si myslíte, že jste tady na rekreaci. Že si budete vybírat, kde chcete pracovat, nebo dokonce ještě s kým? Už jste asi zapomněl, za co jste tady a taky na to, co jsem vám slíbil! Ohlašte odchod!“ V ten moment jsem se měl postavit do pozoru a říct: „Pane veliteli, odsouzený Macek, základní číslo 018212, hlásím odchod z kanceláře.“ Lomcoval se mnou vztek a navíc, když jsem viděl ten jeho vypasený nenávistný ksicht, tak to ve mně vzkypělo a jen jsem řekl: „Tak teda zítra do drobilky nejdu. Práci neodmítám, budu dělat všechno jiné, jen ne tu speciálku a do vyřešení držím hladovku!“

Otočil jsem se a šel bez povolení a ohlášení ven. Bylo mi jedno, co se se mnou stane, protože nechat dál dřít kamarády za mě jsem nemohl přenést přes srdce.  Bez stanovení délky trestu jsem byl odvedený do korekce.  Dával mě tam Šlachťák sám a prohlásil: „Tady budete tak dlouho, dokud nepoprosíte o to, jít zpět pracovat do drobilky.“  Byla to poďobaná situace, ale co mi zbývalo jiného, než co jsem udělal? O to větší bylo moje překvapení, když se druhého dne otevřely dveře a službu konající bachař povídá: „Vypadněte ven a jdete do věže!“  

Podle rozkazu jsem vypadl na světnici, kluci mi dali kousek chleba a já šel na šichtu. Co se Pibilovi odehrávalo v hlavě, proč udělal takové rozhodnutí, to jsem nebyl schopen pochopit. Na jedné straně se tím sám pekelně shodil, protože to mohlo vzbudit zdání, že si s ním každý může orat podle potřeby. Snad připadalo v úvahu jen to, že byl sice ten nejvrchnější, ale vedení útvaru Jeřáb by špatně hodnotilo, kdyby se dozvěděli, že vězňové drží hladovky, místo toho, aby tvrdě makali. Nebo se v něm přece jen hnulo svědomí a ustoupil jen z humánních důvodů?     

Svatava Nováčková

Poslední články autora

NULIAch jo,18:5225.9.2009 18:52:43
pařezZávidím Vám17:4325.9.2009 17:43:58
zuzanataky přeju12:5125.9.2009 12:51:53
SvatavaDěkuji za přání,12:0225.9.2009 12:02:01
Jirka B.A noci jsou už chladné.11:4725.9.2009 11:47:51
Lída V.Držím palce,08:2525.9.2009 8:25:16
VanekRE: P. S. Věrným čtenářům07:5625.9.2009 7:56:38
SvatavaP. S. Věrným čtenářům07:2925.9.2009 7:29:30

Počet příspěvků: 8, poslední 25.9.2009 18:52:43 Zobrazuji posledních 8 příspěvků.

Svatava Nováčková

Svatava Nováčková

"Proč cestujeme? Mimo jiné i proto, abychom potkali nové lidi, kteří si nemyslí, že nás jednou pro vždy znají; abychom ještě jednou zkusili, co v tomto životě dokážeme - i tak je toho už jen málo". Max Frisch, Deník 1946 - 1949

Prvotní a jediný důvod mého přihlášení se na blog už dávno pominul a já zůstala. V psaní jsem našla zalíbení...

REPUTACE AUTORA:
9,57 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

  • Jarka Jarvis
  • Jan Vargulič
  • Mirek Toms
  • Vašek Vašák
  • Marek Trizuljak

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.