Někdo má máslo na hlavě, někdo za košilí

pátek 2. říjen 2009 06:57

Velmi brzo jsem měl na lágru hodně dobrých kamarádů, ale dva z nich se prolínali mým osudem spoustu let. Ten jeden se jmenoval Franta Kubišta. Pocházel z Hradce Králové a studoval na umělecké průmyslovce. Byl to kumštýř, ale hlavně kluk, na něhož bylo ve všech životních situacích spolehnutí. Nepatřil sice do skupiny „průserářů“, to znamená, že nevyhledával situace, které hrozily osobní persekucí, ale nebylo-li vyhnutí, neucukl a šel do průšvihu.  

Mně to zase bylo úplně jedno a když si začal nějaký ten bachař hrát na chytrého, řekl jsem mu jasně do očí co si o něm myslím a nepřemýšlel jsem, jestli dostanu deset, nebo čtrnáct dní korekce...  

Celkem rychle jsme se poznali. Pracovali jsme spolu ve Věži smrti, měli jsme stejné zájmy, chodili jsme spolu na brigády. Brigáda byla sice práce, ale tak zvaně převýchovná. Protože jsme sešli ze správné cesty a klesli strašně hluboko, bylo zapotřebí, abychom pracovali osm hodin denně s ruděnkou, pak minimálně dvě až tři hodiny na brigádě, neboť Šlachťák vycházel z přesvědčení, že práce šlechtí člověka a chtěl z nás udělat „ušlechtilé“ lidi, nebo možná „šlechetné“ podle svého obrazu. Tábor byl malý a muklů „mnógo“, proto nás posílali na práci na OTK. Nakládali jsme bedýnky, skládali prázdné barely, kterých bylo zapotřebí spousta, neboť každý týden odjíždělo od nás z Ostrova nejméně čtyřicet nákladních vagónů plně naložených uranovou rudou a z toho určitě polovina v barelech. Ta druhá polovina pak byla volně ložená transportéry, protože byla méně radioaktivní a tím pádem i méně hodnotná.  

Brigády jsme dělali zadarmo, ale jednou za čas jsme dostali  tzv. „ruský příděl“. Naše česká vrchnost měla obavu, že plné žaludky nás budou nutit v klidu zažívat na úkor pracovní morálky a tak snížila dávky o třetinu. Jako kompenzaci dělala častěji prohlídky světnic, zda se mezi ešusy nebo podhlavníky nenacházejí zbraně. Takže jsme po osmihodinové šichtě, dalších třech hodinách brigády na tomtéž pracovišti našli naše ubikace s rozházenými dekami, slamníky, osobními proprietami, v tom rozsypaný cukr a rozbité skleničky se sádlem z ruského přídělu. Všechno precizně promíchané i s ručníky a jádrovým mýdlem.  

Šlachťák už na nás čekával na chodbě a upozorňoval na to, že za půl hodiny budou světnice „jako na výstavu“. Jestli ne, tak dotyčného čeká měsíc trestních brigád. Znamenalo  to k normálním denním brigádám ještě každý den minimálně jednu hodinu navíc. Šlachťák vycházel z toho, že by se nám mohly krátit žíly a tak jsme byli v neustálém pohybu. Museli jsme se vrhnout do úklidu. Ti, co vlastnili sklenku se sádlem nám pomohli ho seškrábat z našich dek, rýžákem se sundal cukr se sádlovou příchutí a bylo po přídělu, my jsme říkali „bylo po džezu“.  Mě a moje kamarády takové neštěstí nikdy nepostihlo, protože ruské příděly se fasovaly jedině za předpokladu, že mukl splnil normu. A to jsme s Frantou Kubištou, Jindrou Hermanem a jinými kategoricky bojkotovali, i když to ztrpčovalo život. 

Jednoho dne přišel Šlachťák na světnici, jeden z nás zařval: „Pane veliteli, odsouzený...“, ale Pibil benevolentně udělal gesto, že je člověk a že oficiality nemusíme a povídá: „Který z vás je Kubišta?“ Stáli jsme vedle sebe a bylo slyšet, jak ve Frantovi hrklo. Bylo nad slunko jasné, že když se náčelník koncentráku rozhodne přijít osobně na cimru, znamená to průser. Franta vystoupil z řady a zelený jak jitrocel na jaře se ohlásil.

„Kubišta, já jsem si pročetl vaše spisy a vy jste vlastně umělec. Proč jste mi o tom nic neřekl?“ Franta na něj kouká jak na vola, nechápe souvislost a čeká, kdy přijde pohroma. Snaží se vysvětlit, že jen studoval na umprumce, ale to je pro Šlachťáka druhořadá záležitost. „Podívejte se Kubišta, já bych potřeboval, abyste mi udělal někdy nějakou tu výzdobu. Já vím, že nás komunisty nemáte rád, a proto jste taky tady, ale já bych měl na mysli takovou tu neutrální, která by hlavně nestála moc peněz.“ Dloubal jsem Frantu do zad, aby to vzal, protože se dalo bezvadně ulít z brigád a v duchu jsem počítal s tím, že Franta řekne, že potřebuje pomocníka. Taky nakonec kývl hlavou, protože se na víc nezmohl a už bylo jasné, že se nám podaří oficiálně se flákat. Bohužel, těch možností bylo méně než jsem očekával. Hlavně proto, že na lágru nebyl žádný materiál, ze kterého by mohl Franta nějakou tu nástěnku udělat a tak jsme museli jít do podniku. Jakmile se za námi zavřela brána, byli jsme mimo dosah vrchnosti, protože na OTK nikoho nezajímalo, co tam děláme. Mohli jsme proflákat hodiny, aniž by to bylo nápadné.  

Co však mělo úroveň byly tzv. „Věrtušky“. Byl to odvoz naší uranové rudy do země zářných zítřků. Každý vlak o dvaceti vagónech musel být doprovázen jednou rychlíkovou soupravou, která byla plně obsazena policejní eskortou po zuby ozbrojenou kulomety. Takový transport ze severozápadních Čech až do Čierné pri Čope trval přece jen několik dnů, takže se policejní doprovod musel také vyspat a něco si cestou ukuchtit. K tomu účelu byla lůžková souprava částečně předělaná na jídelní vůz.  Když se vrátili zpět bez rudy, ale s vědomím, že posílili mír, byl v té soupravě (podle Tondy Husníka) bordel jako v tanku. Jakmile vlak projel několika koridory ostře střeženého pásma, museli jsme nastoupit a dobrovolně se přihlásit na úklid. Nikomu se nechtělo po bachařích uklízet, ale nedalo se nic dělat. Se soupravou jezdili bachaři, kteří s námi mukly neměli nic společného a tudíž nám neměli v úmyslu škodit. Taky jim bylo jedno, jestli jsme vygón umyli pořádně, nebo to odbyli.

Pro mě a Frantu bylo důvodem pro to, že jsme se hlásili dobrovolně to, že v malé kuchyni byla lednička a po návratu zpět se v ní vždycky našlo něco k snědku. Souprava nebyla nikdy bez dozoru, vždycky tam měl někdo službu, ale už jsme byli sehraní. Když jeden z nás potřeboval ledničku vybrakovat, ten druhý zavolal bachaře na druhou stranu soupravy a chtěl vědět, jestli se ten kobereček musí vyklepat, nebo to počká do příštího týdne... Mezitím ten druhý naházel nějaký ten salám nebo margarin či jinou dobrotu za košili a zmizel s ní ve skladě a schoval ji za barely rudy.  

Jednou to vypadalo, že se na nás usmálo štěstí jak ještě nikdy. Byl čtvrtek a to se souprava vracela s dalšími prázdnými vagóny jako švýcarské hodinky a my už s Frantou čekali na nástup a táborákovo: „Tak kdo se dobrovolně přihlásí na úklid soupravy?!“ Otráveně jsme vystoupili z řady, znechuceni prohlásili, že to tedy uklidíme a už jsme tam mazali a byli zvědavi, co se jim nepodařilo sníst a čeká na naše scvrklé žaludky. Měl tam tenkrát službu frajírek, kterého víc zajímala Manon a tak jen co se všichni zdejchli, už byl ve věži.  Franta se rozběhl k lednici, otevře dveře a světe zboř se! Byla tam celá kostka másla, asi tak dvě kila. Frantovi zasvítily oči, začal se pochechtávat a povídá: „Lojzo, ta je naše!“ „Franto, neblbni, na to přijdou. Přece nejsou praštění a vědí, kolik toho dovezli zpět. Když uříznem polovičku, máme toho až nad hlavu!“ Ale Franta byl jak fascinovaný, v duchu prožíval máslové hody a ta část mozku, která byla zodpovědná za jeho inteligenci a rozvahu v ten moment odumřela. Nemělo cenu s ním dál diskutovat. Sundali jsme jedno okno (jako že jej umýváme), abychom viděli kde se nachází bachař. Kostka másla už opustila lednici a Franta čekal na avizo. Rozepnul kabát, vrazil tam máslo a když jsem kývl hlavou, vyrazil ven přímo do dveří skladu, aby tam tu drahocennost ulil.  

Rampu proletěl bez úhony, vběhl do otevřených dveří, ale jako na potvoru do náruče dozorčího s přezdívkou „Koňská hlava“! Máslo vypadlo na zem a ten jak to uviděl, zmlátil Frantu k nepoznání. Udělal mu monokly, že když se pak vrátil po měsíci korekce, dvanácti půstech a dvanácti tvrdých, dala se propočítat jejich plocha. Chtěl jsem mu místo politování vynadat za jeho hamižnost, ale vždyť bylo jedno, jestli jej zmlátil za kilo nebo za dvě.  

Od té doby jsme už nesměli chodit uklízet, ale časem se na to zapomnělo a my s Frantou byli rozumnější a nacpali se přímo ve vagóně.     

Svatava Nováčková

Poslední články autora

NULINěkdy si zkouším10:233.10.2009 10:23:26

Počet příspěvků: 1, poslední 3.10.2009 10:23:26 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Svatava Nováčková

Svatava Nováčková

"Proč cestujeme? Mimo jiné i proto, abychom potkali nové lidi, kteří si nemyslí, že nás jednou pro vždy znají; abychom ještě jednou zkusili, co v tomto životě dokážeme - i tak je toho už jen málo". Max Frisch, Deník 1946 - 1949

Prvotní a jediný důvod mého přihlášení se na blog už dávno pominul a já zůstala. V psaní jsem našla zalíbení...

REPUTACE AUTORA:
9,56 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

  • Jarka Jarvis
  • Jan Vargulič
  • Mirek Toms
  • Vašek Vašák
  • Marek Trizuljak

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.