Mossadek

sobota 3. říjen 2009 07:00

Ne, že by nás Šlachťák miloval, ale snažil se vykazovat aktivitu tím, že přehazoval mukly z jednoho pracoviště na druhé. Tak jsme se s Frantou dostali na tzv. chudou rudu. Byla to taková velká vybetonovaná plocha uprostřed s kolejištěm. Jezdily sem Tatry 111 s volně loženou rudou přikrytou jen plachtou. Měli jsme za úkol každou várku lopatami složit a pokud zrovna nepřijela další tatrovka, nakládali jsme rudu z hromady do vozíků a ty jsme přes měřičku radioaktivity posílali do drobilky jedničky.

S tatrou jezdil jeden civilista a bylo na něm vidět, že by rád navázal nějaký kontakt, ale byl zastrašen vedením jáchymovských dolů. Bylo nebezpečné vstoupit jakýmkoliv způsobem ve styk se zločinci a zrádci národa. Jednou, když po příjezdu vylezl na korbu, aby sroloval plachtu a my s Frantou už byli taky nahoře zohnutí, že nám nebylo vidět do obličejů, povídá: „Za co jste, prosím vás, tady?“ „Za velezradu a špionáž.“ Zakroutil hlavou a říká: „A kolik jste dostal?“ „Třicetva roků.“  

Málem z té tatry spadnul. Slezl dolů, sedl si do kabiny a něco tam chvíli kutil. My zatím začali skládat rudu. On se opřel o postranici a náhle vytáhl malý balíček a strčil jej pod celtu. V nás hrklo, tušili jsme žranici a také ano! Strčil jsem balíček pod kabát a sotva jsme byli hotoví a poděkovali, zmizeli jsme na záchodě, aby to nikdo neviděl. Byly to čtyři krajíce chleba s máslem a se salámem!!! Ani jsme neměli čas to vychutnat, jak rychle v nás jídlo zmizelo. I když ne nasycené, ale přece jen naplněné panděro nám zlepšilo náladu na maximum.  

Podvědomě jsme si pohrávali s myšlenkou, že se to bude opakovat a taky že ano. Jmenoval se Pepík Smilek a chtěl si na Jáchymově vydělat peníze, ale netušil, do jakého prostředí zločinců se dostane. Byl to výborný člověk a když viděl utrpení kolem sebe, snažil se pomoci. Jakmile zjistil, že jsme političtí, pravidelně nás zásoboval svačinami a nabídl se přenést i nějaký dopis.  

Byla jen škoda, že nejezdil každý den, ale už to vědomí, že poblíž nás existuje člověk, který se nám v rámci možností snaží pomoct, bylo báječné. Nějak si jednou zapamatoval, že mám svátek a dovezl mi půllitrovou láhev jakéhosi likéru. Já v těch mých letech vůbec nevěděl, co je to alkohol, ale protože to bylo zakázané, měl jsem z toho neobyčejnou radost. Jenže přenést flašku na lágr bylo velice složité. Na konci každé směny jsme nastoupili k odchodu na lágr a z padesátky muklů vybrali namátkou tak pět k „filzunku“. Protože si z pracoviště nikdo nepamatoval naše jména a chtěli někoho profilcovat, stalo se příslovečným, že bachař prohlásil: „Vy, s těma brýlema, vystupte!“ No a tak jsem byl vlastně dnes a denně filcovaný. Jediná možnost byla počkat, až Franta bude na lágru a já na brigádě a prostrčit mu tu flašku přes dráty do lágru. Nakonec to vyšlo, my s Frantou se už těšili na požitek zakázaného nápoje a protože jsme právě vyfasovali z ruského přídělu čtvrt litru mléka, dali jsme to dohromady a alkohol vlili do mléka. Měli jsme po šichtě i po brigádě, tudíž nehrozilo nebezpečí, sedli jsme si na schodky baráku, před sebou ešus s podivně sraženým mlékem a připadali jsme si jako v opiovém doupěti. 

Oběma nám to stouplo rychle do hlavy, nebyli jsme na podobné laskominy zvyklí, ale bylo nám zakázaně dobře. A co čert nechce, jako na potvoru slyšíme, jak Šlachťák nadává Košinovi: „Podívejte se na ten nepořádek! Vypadá to tady jak v cikánském táboře! Tady už nebyl utíraný prach jak je rok dlouhý! Budu to asi muset vzít sám do ruky a postarat se o morálku!“  

My jsme ztuhli, hlava se nám motala a Šlachťák se blížil k nám ven. Rychle jsme se zvedli, abychom se mohli postavit do pozoru a smeknout předpisově čepici. Alkohol ale působil neobyčejně rychle a moje pohyby se staly vláčnými. To už stál Šlachťák vedle mě. Byl naštvaný jak hrom, zřejmě mu odložili povýšení, a jak se tak na mě podíval a viděl moji labilitu, pronesl: „Macek, co je s váma? Vypadáte jak ožralý. Jestli jste nemocný, tak běžte na marodku!“ V ten moment by se ve mně krve nedořezal.  

Druhý den přijel Pepik Smilek a já mu řekl, co se mohlo odehrát a ať už nikdy nic takového nevozí. Moc by je totiž zajímalo, jak se alkohol na lágr dostal a jistě by se jim podařilo ze mě vymlátit, kdo mi jej dal.  

Marodka byla obsazena jen studenty medicíny, vážnější případy byly odesílány na vedlejší lágr Vykmanov 1, čili Céčko. Ještě těžší do nemocnice buď v Karlových Varech nebo jinde. Jenže Šlachťák chtěl být samostatný po všech stránkách a tak si nechal poslat na lágr lékaře-mukla. My už jsme byli s Frantou Kubištou a dalšími kamarády dokonalými mukly. Měli jsme za sebou moře hladu, bití, brigád a korekcí včetně zaražených výhod. Byli jsme tudíž bez dopisů a návštěv a stali jsme se, jak to jeden moudrý mukl definoval, „hmotou obalenou hadry a poháněnou buzerací“.  

A teď najednou přijde do tohoto prostředí lékař, kultivovaný člověk vytříbeného vkusu, který jen kdesi slyšel, že Elko je lágrem zločinců a vrahů a přemýšlí, jak zapustit kořeny, aby jeho kultivovanost a mravní život utrpěly co nejmenší škody. Jako naschvál, s kým se dostal do prvního styku byl právě Franta Kubišta a já! Už jsme totiž na něj čekali a dohodli se, že jej patřičně vyhecujeme, abychom mu začátek jeho muklovské kariéry trochu „zpříjemnili“.  

Zatím se Laco Meszáros nacházel u Šlachťáka v konceláři, kde musel poslouchat, jaká kázeň vládne na táboře a jak nestrpí, aby se muklové váleli s chřipkou v menocnici, my pro něj zatím chystali správné přivítání. Sedli jsme si na schodky, jak tenkrát na můj svátek, a čekali, až půjde kolem nás na ordinaci. Franta se chtěl vydávat za vraha své manželky, kterou uškrtil a já že zabil dítě, které přišlo v nevhodnou dobu. Konečně Laco opustil kancelář a my už jej přepadli. „Tak co, za co seš tady?“, spustil Franta. „Jak se tak na tebe koukám, tak jsi určitě zabil starou, že?“ Laco zbledl, začal koktat, jako že je tady za politickou činnost a Franta suverénně jako pravý vrah  povídá: „Hele, neoblbuj, my jsme tady všichni od vraha nahoru, tak se nedělej lepší!“  

Na Lacu šly mrákoty a my jej chtěli hecovat dál, ale když jsme viděli, jak se mu podlamují kolena, přiznali jsme se. Bylo nám jej opravdu líto. Bylo krásné pozorovat, jak mu spadl kámen ze srdce a jak byl šťastný, že je mezi svými! Od toho jsme se stali přáteli a toto přátelství trvalo až do jeho smrti. 

A jako na potvoru přišel přibližně ve stejnou dobu na lágr nový bachař. Byl vysoký štíhlý, s orlím nosem a svým vzhledem připomínal íránského politika Mossadka. A tak se mu také začalo říkat. Dostal se do funkce hospodářského, takže byl zodpovědný za kuchyni a kantýnu. S tou měl celkem nejméně starostí, neboť přesto, že se v kantýně nacházelo zboží, nenacházeli se muklové, kteří by tam chodili nakupovat. Službu měl tedy lehkou.  

Jeho první povinností bylo jít ke korekci, popadnout prvního mukla, který se vyskytoval poblíž a přikázat mu, aby vytáhl kbelík od marmelády, který byl v době budování socialismu povýšen na záchod. Pokud se v něm něco nacházelo, vlil to do latríny, jež stála nedaleko. Čekával jsem už poblíž, neboť to byla příležitost, jak se dala nějaká drobnost do „díry“ propašovat. Hlavně nějaké to kuřivo, protože být hladný jak pes a ještě mít chuť na cigaretu, to bylo o nervy. 

Seděl tam tenkrát můj kamarád Jindra Hermann a tak jsem mu chtěldát pár partyzánek, které jsem dostal den předem od Pepika Smilka. Jindra kouřil jak hulán, takže jsem vzal chvíli před otevřením pár cigaret, obalil je zčásti klozetovým papírem a začal bloumat kolem korekce. Mossadek otevřel dveře, rozhlédl se a když mě uviděl, tak povídá: „Pojďte sem a vylejte ten žanek!“ Naoko naštvaně popadnu kbelík, jdu s ním do latríny, vyleju jej, z kapsy vytáhnu připravené cigarety, jednu povytáhnu a zapálím. Palcem a ukazováčkem přidržuju ten svazeček krytý hřbetem ruky a zbývajícími třemi prsty vezmu kbelík a dávám jej Jindrovi do korekce.  

Stál jsem mezi Jindrou a Mossadkem a tak nebyl problém to Jindrovi předat. Ten mi ale chtěl něco říct a jak se na mě kouká a začne cosi šeptat přitom bere žanek. Nějak si nestačil všimnout těch cigaret, popadne kýbl přesně za hořící konec. Spálil se dost blbě a bouchl jak žankem, tak cigaretami o zem. Jiskry se rozlétly a už si toho všiml i Mossadek. Povídá mi: „Pojďte sem! Jak se jmenujete? A vaše základní číslo!“ „Macek Alois, 018212:“ „V pátek se uvidíme u raportu!“ 

No co, nebude to ani první, ani poslední... Bylo jen pitomé, že jsme jej považovali za jediného slušného a on byl zatím stejný jako všichni ostatní. Od Šlachťáka jsem vyfasoval tři dny díry s jedním půstem. Byla to celkem legrace, nestálo to za řeč. Uvádímto jen pro budoucí rozhovor s Mossadkem. Byl jsem s Jindrou a tak jsme si měli o čem povídat. Pingl Majer nám tam propašoval kousek chleba a tak i ten hlad byl snesitelnější a já si navíc odpočinul od dřiny s uranem a zbavil se alespoň na chvíli brigád. 

Měsíce plynuly a když jsme tak stáli nastoupení na brigádu, přišel Mossadek a povídá: „Potřebuji dva dobrovolníky na úklid do kantýny.“ Dívá se přitom na Frantu a na mě, tak jsme vystoupili. Nemohla to být žádná dřina, počítali jsme s tím, že to nějak proflákáme. Zapadneme tedy dovnitř, Mossadek s námi, zavře dveře, sedne si na pult a spustí: „Už jsem za ty měsíce zjistil, že jste stále v nějakém maléru, takže by mě zajímalo, za co jste vlastně zavření?“ Pookřál, když slyšel, že jsme političtí

Tady, naši věrní čtenáři, Lojzíkův text končí...

bodlak.jpg

Svatava Nováčková

Poslední články autora

Jan PoslušnýPaní Nováčková,10:235.10.2009 10:23:30
NovelAle, ale agente Jiří Hermánku.21:433.10.2009 21:43:09
josef hejnaPaní Svatavo.21:203.10.2009 21:20:52
seniorTo jsem fakt netušil15:443.10.2009 15:44:18
NovelA to jste mu pane agente Hermánku14:053.10.2009 14:05:31
seniorJe to kruté12:473.10.2009 12:47:13
NovelŠkoda, že už zazvonil zvonec.12:333.10.2009 12:33:46
NULIJe škoda,11:073.10.2009 11:07:46
NaďaPředstavuji si,09:313.10.2009 9:31:10

Počet příspěvků: 12, poslední 5.10.2009 10:23:30 Zobrazuji posledních 12 příspěvků.

Svatava Nováčková

Svatava Nováčková

"Proč cestujeme? Mimo jiné i proto, abychom potkali nové lidi, kteří si nemyslí, že nás jednou pro vždy znají; abychom ještě jednou zkusili, co v tomto životě dokážeme - i tak je toho už jen málo". Max Frisch, Deník 1946 - 1949

Prvotní a jediný důvod mého přihlášení se na blog už dávno pominul a já zůstala. V psaní jsem našla zalíbení...

REPUTACE AUTORA:
9,54 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

  • Jarka Jarvis
  • Jan Vargulič
  • Mirek Toms
  • Vašek Vašák
  • Marek Trizuljak

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.