Jako pryšcová Růženka

neděle 6. prosinec 2009 09:26

Dva pomocni zahradnici

Moje babička z tatínkovy strany měla obývák plný rostlinstva. A nejen tam jí všechno pučelo a kvetlo. Taky kolem domu se květinám dařilo. Maminka to naopak s těmi několika málo květináči za oknem neuměla. Nějakými geopatogenními zónami to určitě nebylo, neb jsme bydleli v jednom domě. Prostě babička, kdyby do hlíny zapíchla smeták, tak jí obraší.

Nikdy jsem netoužila být jako babička. Ani postavou, natož povahou. O té bych vám mohla vyprávět! Myslím, že žádný zákon schválnosti nezapracoval a já po ní nic nepodědila. Když říkám nic, pak ani umění zacházet s pokojovými rostlinami. Dobré hospodyňky tvrdí, že s květinou se má rozprávět. Pozitivně, samozřejmě. Tak na takový přepych mi rozhodně čas nezbýval, měla jsem problém, abych je alespoň zavlažila. Odměňovaly se mi povadlými listy na pofiderních stvolech a to jsem byla ráda, pokud na nich vůbec držely. Na svou obhajobu nemohu uvést žádné polehčující okolnosti, jakými jsou třeba samostudium odborné literatury, konzultace v květinářstvích, nebo mámení zaručených rad od zdatnějších pěstitelek. Internet byl v té době, vrstevníci potvrdí, ještě na houbách.

V mém životě nastal zlom. Opustila jsem skomírající manželství i domácí flóru. A rovnýma nohama jsem dostala na hlídání jakousi rostlinu ve velikém květináči. Dcera odjížděla za roční prací na opačnou stranu zeměkoule a byť si o mých vlohách nedělala velké iluze, Adélu mi svěřila do pěstounské péče. Teda tehdy se tak ještě nejmenovala, začala jsem jí tak říkat, až když mi v obýváku mohutněla a mohutněla. Ze strachu, abych nezklamala své důvěřivé dítě, jsem na Adélu promlouvala v duchu a stydím se to přiznat, často také nahlas. Myslím, že se mi chtěla zavděčit a tak mi doslova před očima z útrob silného řapíku nečekaně často porodila svitek, který se rozvinul vždy do ještě většího listu než byl ten předešlý. A hned první leden našeho společného soužití vykvetla.  Pokračuje v tom každoročně.

Mám větší byt než dcera, je tedy logické, že Adéla už se mnou zůstala. Když jsem se vrátila z Etiopie, kamarádka, která chodila zalévat, se mi svěřila, že ze strachu a ze zoufalství Adélce nahlas zpívala. Posledních pár měsíců se jí  nedaří. (Rostlině, ne kamarádce, ta je celkem v pohodě). Myslím, že je jenom zhýčkaná. Podáš prst a chytí celou ruku. Tak to teda ne!

Už mě i napadlo, jestli se třeba nesžírá žárlivostí? Moje domácnost je totiž zaplavena úplně jinou havětí. Po pár měsících, kdy bylo jasné, že zvládám péči o Adélu, převzala jsem na své okno mrňavý květináč s pěti minirostlinkami. Před svým odjezdem prý dcera dostala semínka jakýchsi palmiček a tato miminka byla svěřena někomu spolehlivějšímu, než jsem se tou dobou jevila já. Leč palmičky se nevytáhly ani o milimetr. Vzala jsem si je tedy do parády. A to byste koukali! V krátké době se už jako jednotlivci musely stěhovat do větších a větších nádobek. Pravda, Adéliny velikosti nikdy nedosáhnou, zato stále kvetou a střílejí mně po bytě malé kuličky. Ty, pokud se odrazí od okenní tabule a skončí v hlíně některého z četných květináčů, okamžitě vystrčí první listy a pak už se nezadržitelným tempem historie opakuje.

IMG_3037.JPG

Než jsem začala těmito novými výpěstky obdarovávat nejdříve dobré kamarádky, pak už i cizí lidi, a než tady jimi zarostu jak Šípková Růženka ve svém zámku, pořídila jsem fotodokumentaci a rozeslala do několika botanických zahrad e-maily s dotazem na jejich název. Všichni mi shodně odpověděli, že se nejedná o žádné "palmičky", ale o druh pryšce. Jako příbuzného vánoční hvězdy byste jej netipovali, to mi věřte. Vlastně můžete se přesvědčit na vlastní oči.

IMG_3036.JPG

A tak kdo se cítíte doma sám (a rád zametáte nebo luxujete), ráda vám alespoň jeden kousek daruji. Je to lepší než rybičky v akvárku. Neustále vám do ticha bytu cosi cvrnká a střílí. Žádná rostlina, kromě hrajícího a rozvíjejicího se poupátka v pohádce, vám tolik hluku nenadělá. Je to, jako když máte v kolektivu hyperaktivní dítě. Já jich tu mám desítky a ptám se Nerudovskou otázkou... kam s nimi?

IMG_3040.JPG

Svatava Nováčková

Svatava Nováčková

Svatava Nováčková

"Proč cestujeme? Mimo jiné i proto, abychom potkali nové lidi, kteří si nemyslí, že nás jednou pro vždy znají; abychom ještě jednou zkusili, co v tomto životě dokážeme - i tak je toho už jen málo". Max Frisch, Deník 1946 - 1949

Prvotní a jediný důvod mého přihlášení se na blog už dávno pominul a já zůstala. V psaní jsem našla zalíbení...

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Tipy autora

Oblíbené blogy

  • Jarka Jarvis
  • Jan Vargulič
  • Mirek Toms
  • Vašek Vašák
  • Marek Trizuljak