Stíháš, stíhá, stíhají?

pátek 25. prosinec 2009 11:25

aneb vzpomínka před a štědrovečerní. Tak by mohl znít podtitul zprávy o mém prožití nejsvátečnějšího dne v roce.

Dospěla jsem do stádia, kdy i v době všeobecného nestíhání už pro mě předvánoční čas není honičkou. Z půli to není vůbec mojí zásluhou. Neviditelná ruka trhu vyskládala plné regály lískových oříšků, strouhaného kokosu, buráků do marokánek, pomerančů, banánů a mandarinek na ovocné mísy, nejneuvěřitelnějších hraček pro děti od batolat po puberťáky. Honičku „obchodovou“ jsem si díky tomu všemu  mohla odpustit a veškeré dárky jsem si v předstihu pěkně zabalila.

Tu domácí honičku jsem si nepřipustila ne díky nějakému „zdravému rozumu“, zdravějšímu, než má většina pořádkumilovných osob ženského pohlaví a který jsem mívala spoustu předchozích let i já sama. Co to budu literárně opisovat – prostě a jednoduše jsem zestárla. V mé domácnosti se už nebatolí, neběhají, nic nevyrábí, hračky neroztahují a šatstvo nešpiní děti. Tři čtvrtiny vánočního cukroví pečou dcery za nezanedbatelné pomoci mých vnoučat. Zbývající tři druhy jsem upekla „levou zadní“ a v klídku.

Navíc se mi, bohužel, přestaly v koutech a pod nábytkem tvořit chomáčky psích chlupů a zmizely i psí misky s věčným bincem dokola. Jako člověk rozumný (pokud se to dá říct i o blondýně) jsem se snažila smutek téměř sterilního prostředí vyložit jako obrovskou výhodu, o jaké jsem před desítkami let jen snívala. Honička „domácí“ se tedy taky nekonala.

Dopoledne včerejšího Štědrého dne jsem namísto přelešťování vyleštěného nábytku, výroby bramborového salátu a vzdychání, že stále nestíhám, zajela na hřbitovy za svými rodiči a tchýní, pak už jen za mladými užívat si poetiku čekání na Ježíška korunovanou „rozzářenýma očima“  dětí.

Ale jakoby se veškerá ušetřená a kdesi nastřádaná „honička“ chtěla svátečního dne účastnit se mnou. A tak ke mně přišla, myslím, že Slováci tomu říkají, „hnačka“. Dělala mi společnost celé odpoledne, byla se mnou u nádherně prostřeného stolu i u stromečku. Neopustila mě, když jsem po rozbalení všech dárků zjistila, že vnučka marně čekala na sanitku, jež se jí tak líbila v hračkářství a já ji při svých  nestresových přípravách zapomněla nezabalenou doma ve skříni.

Po cestě domů jsem na křižovatkách chytila zelenou vlnu. A tak vězte, že moje vyprávění má šťastný konec, stíhala jsem!

Dívám se v TV na pohádku. Štěstí je v ní krásné jak Libuška Šafránková...

 

Svatava Nováčková

Svatava Nováčková

Svatava Nováčková

"Proč cestujeme? Mimo jiné i proto, abychom potkali nové lidi, kteří si nemyslí, že nás jednou pro vždy znají; abychom ještě jednou zkusili, co v tomto životě dokážeme - i tak je toho už jen málo". Max Frisch, Deník 1946 - 1949

Prvotní a jediný důvod mého přihlášení se na blog už dávno pominul a já zůstala. V psaní jsem našla zalíbení...

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Tipy autora

Oblíbené blogy

  • Jarka Jarvis
  • Jan Vargulič
  • Mirek Toms
  • Vašek Vašák
  • Marek Trizuljak