Biblická místa

pátek 9. červenec 2010 06:50

Tak jsem tady do třetice (všeho dobrého egyptského). Všechny vysněné památky z dob faraonů už jsem viděla zvenčí i zevnitř, použila metro, osobní taxi, vlak, najatý bus, kočár, feluku i osla. Co vám tady chybí? Linkový autobus přeci.

Tím jsme se rána následujícího přemisťovali, a teď se podržte, do Hurghady. Cesta byla zaznamenáníhodná. Byť jsme měli místenky, přesadili nás z předních sedadel a tvrdili, že tam musí sedět nějaké místní ošátkované krasavice. Jestli na to mají zákon, to nevím. Zato vím na sto procent, že si pěstují umělou zaměstnanost. Za volantem seděl řidič. Při nástupu jízdenky kontroloval a možná i po cestě prodával průvodčí. Dál s námi jel kontrolor, který cestou kontroloval naše při nástupu zkontrolované jízdenky. Posléze přistoupil kontrolor kontrolorů, který zkontroloval, jestli jsme byli jeho kolegou kontrolorem řádně zkontrolováni. Kdo už jste se v tom ztratili, tak chlapíci v dlouhých košilích, s hadrem na hlavě a pravidelným platem s námi cestovali čtyři.

hurghada.jpg

/Pohled z balkonu hotelu/

Na místo jsme dojeli odpoledne, vůkol staveniště, klasický nepořádek, ve „městě“ ani náznak té arabské atmosféry, která nás provázela po celém Egyptě od Caira až po Abu Simbel. Chyběl tady opravdový život. Naštěstí jsme hned ráno dalšího dne vyjeli na moře šnorchlovat. Pro tento zážitek stálo za to se sem podívat.  Kdo nepoznal život pod hladinou Rudého moře, nepředstaví si ho. Ale víc jak půldruhého dne bych v Hurghadě trávit nepotřebovala.

A teď to slíbené překvapení na závěr – další ráno odjíždíme najatým autobusem podél pobřeží směrem na sever, přes Suez na Sinaj. Pozdě večer nás bus vyklopil na parkovišti a my za svitu měsíce a našich čelovek vyrazili do noci a do skal. Bylo to dobře vymyšleno, v té tmě jsme vůbec netušili jak vysoko a daleko je náš cíl – Mojžíšova hora. A tak jsme, každý svým tempem, stoupali pěšinou mezi balvany různých velikostí. Některé z nich se sem tam pohnuly, ale to už jsme věděli, že není třeba se lekat. Byli to spící velbloudi. Nepřemýšlela jsem, proč nejsou „zaparkováni“ na jednom místě někde dole.

muzi.jpg

Byli jsme jedinou skupinou, která svým výstupem rušila noční ticho. Nevím, jak dlouho jsme stoupali. Až najednou se před námi ze tmy vynořila nízká kamenná stavba a my, s hlavami sehnutými, jsme vešli. Zpoza „barového“ pultu na nás mžouralo pár Egypťanů, z šátků jim vykukovaly jen ty oči. Nabídli nám ke koupi čaj a k pronajmutí tenké matrace a houně.

nocleh.jpg

/Místo krátkého noclehu/

Chýše byla právě tak velká, abychom se na zem poskládali naštorc vedle sebe pěkně do řádku a únavou hned usnuli. Spánku jsme ale moc nedali, protože zanedlouho už mi do snů vstupovaly jakési nesrozumitelné hlasy a nebylo možné se jich zbavit. Když jsem otevřela oči a ztrnulé tělo dostala do sedu, pochopila jsem, že přicházejí další a další skupinky turistů. Popadli jsme vypůjčené deky a vlastní foťáky a jako kamzíci šplhali ještě výš nad naši noclehárnu. A pak už jsme jen seděli a čekali.

vychod1.jpg

vychod2.jpg

vychod3.jpg

vychod4.jpg

Zázrak, který se po miliony let opakuje dennodenně nám vyrazil dech. Východ slunka na Sinaji pozorovaný z Mojžíšovy hory! Z údajného místa, kde podle Bible (Exodus 19-20) dal Bůh Desatero přikázání Mojžíšovi. Existuje mnoho rozdílných teorií, kde se toto místo přesně nachází, ale nechte mě při tom, že to bylo právě tam.

vychod5.jpg

Technika neselhala a tak jsem kromě potěchy vlastních očí i ducha uchovala pár obrázků také pro vás. Cestou dolů jsme si teprve uvědomovali, jaký výkon jsme v noci podali a jak bylo dobře, že jsme neviděli cíl naší cesty. A taky jsem pochopila, proč byli ti velbloudi rozeseti po trase.

velbloudi.jpg

Někteří méně odolní jedinci (povětšině Japonky) si je najímali, aby je snesli dolů, resp. poponesli o kousek níž. Chytří majitelé dromedárů si účtovali nikoliv za celou cestu, ale jen za jednotlivé etapy. Postupující sluneční kotouč tím, jak nabíral na intenzitě, měnil barvy sinajských skal do různých odstínů. Však posuďte sami...

skaly.jpg

katerina.jpg

Na konci sestupu nás čekal klášter svaté Kateřiny s biblickým „hořícím keřem“.

ker.jpg

Pak už jen dlouhá cesta do Káhiry (při níž jsem poprvé na vlastní oči viděla fatamorgánu), nocleh ve městě, zbytek dosud neviděného (Alabastrová mešita) a večer odlet domů. A samozřejmě rozloučení s Helenkou!

A zazvonil zvonec a dovolené byl konec.

Svatava Nováčková

Poslední články autora

Mirek T.Nebudu opakovat chválu na obsah,11:1710.7.2010 11:17:24
NULINo, tak bych se jen opakovala -16:369.7.2010 16:36:28
SvatavaPane Varguliči13:389.7.2010 13:38:49
zuzanazajicovadoufám,13:299.7.2010 13:29:34
janvarguličDeset..13:169.7.2010 13:16:28
Rudolf KukačkaDíky za12:459.7.2010 12:45:53
Mirek T.Na rozdíl od pana Beránka12:159.7.2010 12:15:06
P. KrejčíBtw. biblický hořící keř -10:299.7.2010 10:29:15
P. KrejčíKrása!10:269.7.2010 10:26:35
Jiří BeránekJen by mne zajímalo09:459.7.2010 9:45:49

Počet příspěvků: 10, poslední 10.7.2010 11:17:24 Zobrazuji posledních 10 příspěvků.

Svatava Nováčková

Svatava Nováčková

"Proč cestujeme? Mimo jiné i proto, abychom potkali nové lidi, kteří si nemyslí, že nás jednou pro vždy znají; abychom ještě jednou zkusili, co v tomto životě dokážeme - i tak je toho už jen málo". Max Frisch, Deník 1946 - 1949

Prvotní a jediný důvod mého přihlášení se na blog už dávno pominul a já zůstala. V psaní jsem našla zalíbení...

REPUTACE AUTORA:
9,55 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

  • Jarka Jarvis
  • Jan Vargulič
  • Mirek Toms
  • Vašek Vašák
  • Marek Trizuljak

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.