Duha přede mnou, duha za mnou

pátek 23. červenec 2010 06:54

19. den (11. 4. 2005) Chtěla bych začít nějak neotřele, ale to ranní probouzení mě fakt neopouští. Potichu po šesté hodině beru deku a jdu ven hledat východ slunka. Procházím mezi chatičkami (je jich tu 12) a mezi 11. a 12. sluníčko vychází. Všechno je zase opuštěné. Sedla jsem si před hlavní budovu do proutěného křesla a vychutnávám si ten čas. Na skále sedí daman. Zachraňuji život hovniválovi, který leží na terase na zádech a bezmocně třepe nožkama.

Vracím se, ostatní už jsou taky vzhůru a hledají mě. Po snídani přijíždí správce farmy a veze nás safari autem do NP Matopo. U vchodu se Katka dlouho a velice nahlas hádá o cenu vstupného. Zimbabwe není pro bělochy právě bezpečnou zemí, turistů je tu poskrovnu a oni nás chtějí natáhnout!

vuz.jpg

Sundáváme plachtu se střechy a vjíždíme mezi bludné kameny. Překráná krajina, kterou tak miloval Cecil Rhodes. Už vím proč. I já jsem uchvácená. Toto krásné místo chytilo za srdce taky nás. Na skalách jsou navršeny kameny, jakoby je tam obr schválně naskládal a musely každou chvíli spadnout.

krajina2.jpg

Jsou tady také zvířata, ale šok máme, když zastavujeme, vylézáme z auta a jdeme se zblízka podívat na rodinu nosorožců. Samec leží (jako taťka doma na kanapi) ozobáván ptáčkem.

tata.jpg

Mládě okamžitě vyskočilo, takže jeho máma taky. Mladý podupává, je hrozně zvědavý, ale taky bojácný. Vzdálenost mezi námi je max. 30 m. Máme dost času se nejen dívat, ale také hodně fotit. Výrostek provokuje, protože má vedle sebe mamku. Zato hlava rodiny pořád spí...

mlady.jpg

Projíždíme dál k jezeru, je tu pohoda a spousta ptáků. Jedeme dál, černí kluci ve stojaté vodě, kde prý žije jeden krokodýl, loví ryby. Máme štěstí, vidíme ho. Jen z povzdálí jsme se podívali na kopec, na kterém má hrob Cecil Rhodes. Toto místo si vybral, protože ho považoval za nejkrásnější výhled na světě.

krajina.jpg

Cesta zpět je divoká, bez plachty to hrozně fouká, takže vůbec necítíme, jak slunko pálí. Já jsem v pohodě, jen vrásky kolem přivíraných očí mám pak bílé. Ostatní se spálili, hlavně kolena.

Vracíme se na farmu a máme po dlouhé době volné odpoledne. Je to vlastně naše první „dovolená“ na této cestě, jak říká Helenka. Holky jdou k bazénu (ve kterém pořád zahnívá ta voda). To já lezu na skálu a chvíli se opaluji tam. Ale nalétává na mě spousta hmyzu a musela jsem to vzdát. Šplhám až úplně nahoru. Prý je tady někde signál a mohla bych poslat SMS. Ten jsem nikde nenašla, zato výhled je fascinující. Sedím tu sama, užívám si krajiny, ale pak se vracím pro foťák a kameru. Po cestě se potkávám s Vaškem, který jako já nedokázal lenošit. Holky odjíždějí dokoupit dřevěné věci k těm, co už pořídily dopoledne před NP. Já takové suvenýry nekupuji, doma pro ně není pochopení, neměla bych je komu darovat. Lezu tedy znovu na skály a vydržím tam až do večera, kdy se ke mně připojí ostatní, aby si vyfotili západ slunka. Skály se ozlatily a jsou ještě nádhernější.

zlaty.jpg

zlaty2.jpg

zapad.jpg

Dole na zahradě na nás čekají s večeří. Cítíme se jako v jiném století. Stůl prostřený na trávníku, jídlo výborné. Bramborový salát, zelenina, steak, vuřt a kuře na grilu. To kuře už si ani neberu. K tomu je opět pivo Zambezi. Nad hlavou svítí Jižní kříž. Paráda!

20. den (12. 4. 2005)

Brzy ráno máme naplánován odjezd, ale Katka nám poprvé zaspala, tudíž vyjíždíme až v 5 hodin. Máme namířeno na Victoria Falls. Snažím se při jízdě fotit chýše domorodců, ale Kateřina uhání jako střela. Máme poblém s benzínem, u pump není nikde k dostání. Naše řidička zastaví, vysadí nás a my z povzdálí sledujeme, jak s překupníky dojednává a pak přežbryndává z odkudsi donesených kanystrů pohonnou hmotu pro naši Toyotu.

vesnice.jpg

Přesně v půli cesty máme občerstvení v Halfway. Pak vidíme "kouř" na obzoru a posléze Katka zastavuje už před samotným městem Victoria Falls, nechá nás u trhovců a odjíždí na letiště vyzvednout další skupinu. Ta se s Katkou a Vaškem po našem odletu vydá na západní okruh (Viktoriiny vodopády-Botswana-Namibie-Kapské město). Pasažéři v taxi za Katčiným autem jsou jen tři. Jejich čtvrtá spolucestující přiletěla už před pár dny a zatím raftuje (pokud to přežila). Ubytováváme se ve Shoestrip. Brian, zaměstnanec agentury, nám pouští video a nabízí program na příští (a pro nás tři grácie poslení) dva dny.

Pěšky se vydáváme k vodopádům. Mám s sebou nepromokavou bundu a sáčky na foťák s kamerou. Došli jsme k soše Davida Livingstona a pak už stojím před „Hřmícím kouřem“. Tečou mi slzy a posílám kamarádce Marušce SMS: „Jsou tady, vidim je, slysim je a brecim.“ Expresní odpověď: „Koho vidis, koho slysis, co zas rves!“

vodopad1.jpg

Je krásně teplo, slunko svítí, v mikroskopických částečkách vodní tříště vytváří duhy. Do smrti na tyto okamžiky nezapomenu. Duha přede mnou, duha za mnou...

duha.jpg

Na toaletách se převlékáme do suchého oblečení, protože i přes všechna opatření jsme promáčené. Všichni jdeme na večerní plavbu po Zambezi. Naše česká skupinka jako jediná sedí na horní palubě. Pití je v ceně, pivo dobře vychlazené. Slunko ještě pálí. Pak vidíme spoustu hrochů.

tlama.jpg

 

slontma.jpg

Při západu slunce se cosi zvedá z vody. Je to slon, který se koupe na mělčině. Fotím a zase si potajmu brečím štěstím.

Sestupujeme na dolní palubu, kde je připravená večeře. Ještě že se vracíme. Těch piv jsem vypila několik a jsem si toho vědomá. Helenka pořád běduje, že špatně pojmenovala George, protože Livingstone byl přeci David! V opilecké pýše přiznávám, že mám několikaletou praxi v oddávání a tak si troufám i na křest. Ostatní se přidávají, na slavnostní obřad přinášejí kluky (i Bartolomea a Henryho). Zvědavě se na nás přišla podívat veliká německá doga. Dala jsem jí funkci matrikářky. Pohrdavě odešla...

21. den (13. 4. 2005)

Ibalgin to jistí, ale jinak jsem v pohodě. Před devátou pro pět z nás přijíždí auto. Dr. Livingstone si  prý do svého deníku poznamenal, že dokonce i andělé by se zastavili v letu, kdyby spatřili toto nádherné přírodní divadlo. Toužím jej uvidět když ne „očima andělů“, tak alespoň mýma a z helikoptéry. Na jednodenní vízum nás vezou do Zambie, odkud startujeme.

heliko.jpg

heliko3.jpg

heliko4.jpg

Nevím, jestli se mám kochat pohledem, fotit, nebo natáčet. Po přistání se necháváme odvézt jen ke vstupu k zambijské straně vodopádů. Nějak jsem nedomyslela vzít si opět pláštěnku nebo aspoň sáčky. Jsme totálně zmáčené z nebe se vracející vodní tříští.

zambi.jpg

Do Zimbabwe se vracíme ve velkém horku pěšky přes hraniční most. Skáče se tu bunge jumping. Dlouho čekáme, já v pohotovosti foťák i kameru, ale připravovaná dívka, vedle níž už dobře deset minut stojíme, si to nakonec rozmýšlí a vzdává to.

Večerní rozloučení má být ve velkém stylu a s folklórním vystoupením. Raut je ohromný, ale tance nejsou tak autentické jako byly u Zulu. Cítím ze všeho pouhý byznys. Za pozření opečeného červa dostávám diplom. Mám se vám tu s ním vůbec chlubit?

Nejúžasnější bylo ale naše uvítání. Na každé židli máme připraveno tričko od Katky. Je na něm trasa našeho putování. Taky dostáváme ňam-ňam, amulet, je to duch řeky Zambezi. Jsme dojaté.

22.den (14.4.2005)

Poslední den nemůže začít jinak, než všechny předchozí. Proto vstáváme opět brzy. Přijali jsme Katčinu nabídku, abychom si za úsvitu vyrazili na procházku kolem Zambezi.

vychod.jpg

Nic než tiché rozloučení s africkou přírodou od toho neočekávám.

baob.jpg

/Ta mrňavá postavička jsem já.../

baob1.jpg

Procházíme se mezi baobaby, prodíráme se houštím. Sem tam vyplašíme ptáka a objevíme sloní trus. Pak jej někdo uvidí. V houští, jen pár desítek metrů před námi, si na větvích pochutnává slon. Je hnědě zbarvený a budí v nás obrovský respekt. Je to určitě i tím, že jsme zde pěšky, chybí nám pocit jistoty džípu. A v tom se to stalo. V „ledvince“ na mém břiše, která mi během afrického putování téměř přirostla k tělu, zapípal mobil došlou zprávou! Jeho ostrý zvuk rozřízl ticho kolem nás a všichni jsme ztuhli. Všichni, kromě slona. Naštěstí. Ten vůbec nezareagoval a pokračoval v ulamování větví. Nevím, kdy naposled v životě jsem se tak styděla. Otočili jsme se a okamžitě se klidili pryč. Až jsem se odvážila zpomalit a podívat se na obsah SMS, zjistila jsem, že mi kolega z práce před odletem přeje šťastnou cestu. Kdyby se slon naštval, mohla jsem ji absolvovat v cínové rakvi...

slonrano.jpg

Tím naše africké dobrodružství neskončilo. Katka nás odvezla na letiště, kde k našim třem obřím báglům přidala ještě velkou sportovní tašku nějakého turisty, kterému se asi před dvěma měsíci ztratila kdesi v Zambii a teď byla nalezena. Měly jsme ji dopravit do Brna. Všechna čtyři zavazadla jsme navršily na hromadu na váhu, Katka chvíli smlouvala s černým personálem letiště a pak pro zjednodušení nám čárové kódy od všech báglů přilepili k jedné letence, té mojí. Asi v 10 hod. jsme se rozloučily s Katkou a ve třech jsme opět přes Johanesburg a pak Frankfurt odletěly do Vídně.

letadlo.jpg

Tam nás čekalo poslední překvapení. Ani jedno z našich zavazadel nedorazilo s námi. Navíc tím, že všechna odletěla na jednu letenku, personál ve Vídni, dokázal sice v PC najít kde po světě se právě jednotlivé kusy potloukají, ale nepoznali jsme, který je který, tedy čí. Musely jsme je detailně popsat a tak ne podle čárových kódů, ale podle malůvek nám je v příštích dvou dnech z Vídně rozvezli do našich bydlišť. Můj batoh cestoval přes Singapur. Asi toho všeho měl se mnou málo?

Tak můj milý deníčku skončilo moje první africké cestování. Jak říká Helenka, opět to předčilo moje očekávání. Zapsala jsem si doslova:

„Afrika se mi dostala až do srdce a už v něm zůstane navždy. I kdybych se tam neměla znovu v životě podívat, budu na ni pořád myslet a vzpomínat. Na její přírodu, divoká zvířata a nádherné milé lidi, které od této chvíle budu vidět úplně jinýma očima než dosud.

Nashledanou Afriko mnoha vůní, barev a tváří. Já se vrátím...“

Svatava Nováčková

Poslední články autora

EsterDíky za Váš blog12:3627.7.2010 12:36:08
Mirek T.Opravuji se09:3926.7.2010 9:39:10
NULITeď tady mám slzy v očích já,08:2725.7.2010 8:27:57
Mirek T.Díky, Svatavěnko, za tento cestopis!23:4623.7.2010 23:46:03
Josef KobylkaTo by si zasloužilo vydat knižně, číst to a11:4623.7.2010 11:46:15
P. KrejčíProkrindapána,10:2923.7.2010 10:29:54

Počet příspěvků: 6, poslední 27.7.2010 12:36:08 Zobrazuji posledních 6 příspěvků.

Svatava Nováčková

Svatava Nováčková

"Proč cestujeme? Mimo jiné i proto, abychom potkali nové lidi, kteří si nemyslí, že nás jednou pro vždy znají; abychom ještě jednou zkusili, co v tomto životě dokážeme - i tak je toho už jen málo". Max Frisch, Deník 1946 - 1949

Prvotní a jediný důvod mého přihlášení se na blog už dávno pominul a já zůstala. V psaní jsem našla zalíbení...

REPUTACE AUTORA:
9,55 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

  • Jarka Jarvis
  • Jan Vargulič
  • Mirek Toms
  • Vašek Vašák
  • Marek Trizuljak

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.