Která naděje umírá poslední?

čtvrtek 19. leden 2012 10:25

Foto ze stranek Senior C

Nevím, jestli je znáte? Máme v regálu asi metr knížek na téma objednávání z vesmíru - přej si co chceš a ono se vyplní. Včera ráno po probuzení jsem si na ně vzpomněla. Ano, vyslala jsem mentální objednávku, aby mi poslali téma pro článek. Bylo to rychlejší než na e-shopu. Dostavilo se hned dopoledne.

Přes výlohu knihkupectví vidím zvláštní skupinku čtyř lidí. Dvou žen z nich bych si normálně ani nevšimla, ale ta třetí, mladší, spolu jediným mužem, který je doprovází, mají uvázány dlouhé zástěry. A v rukách nesou tácy. Než můj mozek, právě zaměstnaný telefonováním, rozšifroval o co jde, byli uvnitř.

Ale to už jsem odložila mobilní telefon, pozdravila a tázavě se podívala na ženu s termokonvicí v ruce. Vždyť my se známe! Je to paní, které jsem slíbila zopakování mojí besedy o Etiopii v jejich zařízení. Ano, tácy s hltem kávy v kelímcích a rakvičkami zamotanými v papírových ubrouscích přinášejí jejich mentálně postižení klienti, kteří jinak obsluhují v útulné kavárně Café Naděje na Senioru!

Zpočátku příjemné překvapení, kde se tu proboha vzali z opačného konce města, vystřídal několikerý smutek. Jednak z toho, že na letošní rok dostanou na provoz jen desetinu obvyklých (a nutných) dotací. Taky z toho, jak se snaží obcházet všechny, u nichž doufají, že by jim mohli pomoct najít sponzory, nebo zaměstnavatele klientů.

Smutek se mísil (a mísí) se vztekem, jak stovky milionů korun v této zemi mizí kdesi ve vzduchoprázdnu. Ono to není opravdové vzduchoprázdno, jsou to obálky, kapsy, bankovní účty, nemovitosti, drahá auta a další nezbytnosti pro otrlé nemravné jedince a jejich nejbližší. Miliardy, které mohly (a vlastně měly) zůstat v našem společném prasátku byly neviditelnými pinzetami vyšťárány a zabaveny.

A tak zařízení, do kterého chodí senioři i maminky s dětmi na zmrzlinu, kafe a štrůdl, kde probíhají přednášky, besedy či komorní výstavy, v únoru skončí. Lidé s handicapem, kteří se naučili nebát, oblékli zástěry a obsluhují nás, zdravé, zůstanou sedět doma. A čekat na sociální dávky, jež jim náležejí.

kavarna.jpg

Říká se, že naděje umírá poslední. Chtěla bych věřit, že Naděje neumře vůbec.

Možná, když  se zdokonalím v tom objednávání z vesmíru a své přání upřesním na „radostné téma pro článek na blog“, budu vám moci napsat, že všechno dobře dopadlo a na zmrzlinový pohár si do Café Naděje zajdu s vnoučaty ještě i v letním parnu!

senior.jpg

Svatava Nováčková

Svatava Nováčková

Svatava Nováčková

"Proč cestujeme? Mimo jiné i proto, abychom potkali nové lidi, kteří si nemyslí, že nás jednou pro vždy znají; abychom ještě jednou zkusili, co v tomto životě dokážeme - i tak je toho už jen málo". Max Frisch, Deník 1946 - 1949

Prvotní a jediný důvod mého přihlášení se na blog už dávno pominul a já zůstala. V psaní jsem našla zalíbení...

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Tipy autora

Oblíbené blogy

  • Jarka Jarvis
  • Jan Vargulič
  • Mirek Toms
  • Vašek Vašák
  • Marek Trizuljak