Cesta do kriminálu - část I.

neděle 30. srpen 2009 14:00

Už nějakou dobu si pohrávám s myšlenkou, zda by mělo smysl na zdejším blogu zveřejnit vzpomínky mého strýce, mukla Lojzy. Moje maminka měla jediného bratra. Píši v minulém čase, protože ani jeden z nich už není mezi námi. V lednu tomu byl rok, co Lojzík ve svých 77 letech podlehl zákeřné nemoci. V době porevoluční se pustil do psaní, ale záhy usoudil, že spousta těch, kteří přečkali komunistický kriminál a dožili se pádu totality, vydává vlastní knížky vzpomínek. Nechtěl nosit dříví do lesa a tak v jeho šuplíku zůstalo prvních 114 listů strojopisu. Se souhlasem jeho ženy text přepisuji a rozdělím jej do několika částí, aby vás z četby na monitoru třeba nerozbolely oči. Úplně stačí, že mě z toho bolí duše…

,Bylo posledního března roku 1950 a pokud si vzpomínám, byl to jeden z těch prvních dnů, které by se daly nazvat jarními. Pofukoval příjemný svěží větřík, sluníčko nás hřálo do obličeje a to mělo za následek, že i naše nálada dosáhla kulminačního bodu. Ani nám v tom okamžiku nevadilo, že nemáme žádné peníze, ale jen pár amerických cigaret a drobností, které nestojí za zmínku. Pro nás bylo důležité jen to, že se blížíme k vytčenému cíli. Tím bylo bavorské město Pasov. Odtud to byl už jen skok k českým hranicím, které jsme chtěli ještě ten den překročit. A tak jsme seděli na korbě náklaďáku, hltali kilometry a vychutnávali pohodu z pohledu na krásnou přírodu. Cesta vedla kolem Dunaje a protější strana byla lemována příkrými skalami, které tvořily krásnou panorámu. Skály se odrážely ve vodě a tak jako by se jejich výška zdvojnásobila. Vedle mě  ležel Honza a pokuřoval cigaretu. Byl na tom trochu hůře než já. Nebyl mu uznán důvod odchodu z Československa za politický a tudíž ani neměl právo emigrace do svobodného světa na náklady mezinárodní uprchlické organizace IRO. V jeho případě existovaly jen dvě možnosti. Zaplatit si cestu z vlastních prostředků, nebo zůstat v Německu, což v té poválečné době nebylo příliš lákavé. Odsunuli jej do sběrného lágru Walka v Norimberku. Byla tam tenkrát taková nepěkná společnost, hodně zlodějů, kteří utekli před odsouzením. Slovenští separatisté dělali útoky na Čechy a docházelo i ke krvavým bitkám. Téměř každý týden končily nějakým těžkým zraněním. Život v lágru nebyl nic příjemného, proto Honza využíval každé příležitosti k tomu, aby zajel k nám do Dornstadtu, kde jsme čekali na emigraci. Měl zde dost přátel, u kterých vždycky nějaký den pobyl. Od nich se také dozvěděl, že mám za sebou několik přechodů do Československa, a proto se na mě jednoho dne obrátil s prosbou, abych s ním šel do Prahy, kde má údajně majetek, který hodlá v Německu zpeněžit a následně emigrovat dál. Znal jsem tenkrát dobře jeden přechod na Šumavě v oblasti Železná Ruda-Špičák, kde jsem nikdy nenarazil na hlídku. Přecházel jsem vždy v blízkosti Jezerní stěny u Černého jezera, kde terén byl tak nepřístupný, že nikdo z pohraniční stráže či vojska neměl zájem si tam polámat nohy.Vybrali jsme si však napoprve špatné období. Bylo to v zimě a v padesátém byla celá Šumava pod sněhem. Navíc mrzlo až praštělo a nebýt majitelky horského hotelu na Arberu, už jsme tu asi nebyli. Dala nám zdarma najíst a kurýrovala nás loveckým čajem a úžasnou péčí. Přikryti tlustými bavorskými peřinami, s plným žaludkem a malou motolicí z čaje složeného z poloviny z rumu, z druhé ze slivovice a jalovcové, jsme usnuli během několika minut. Ráno jsme vstali v nejlepší kondici a při bohaté snídani jsme se dohodli, že se vrátíme zpět a další pokus o přechod uskutečníme až na jaře. Slézat Jezerní stěnu za těchto podmínek by se rovnalo sebevraždě. Majitelka hotelu nám přes noc usušila promáčené šaty, boty navíc natřela jakýmsi olejem. Snažili jsme se mockrát poděkovat, ale bez znalosti jazyka to není tak jednoduché. Myslím si však, že podle výrazu našich obličejů a pevných stisků rukou pochopila, co jí chceme říci a jen se usmívala a pokyvovala hlavou. Snad se tam na horách, kde jsou podmínky života mnohem drsnější, rodí lidé s měkčím srdcem a asi jí bylo na duši dobře, že pomohla dvěma mladým lidem, kteří na pomoc čekali.

Přišlo jaro a my se podle dohody vydali znovu na cestu. Mezitím se toho hodně změnilo. Já už měl vyřízenou emigraci do Austrálie, a proto se mi už do republiky moc nechtělo. Asi za 14 dnů jsem měl odjíždět do sběrného tábora do Neapole a posléze lodí do neznámé země, která mě v mých devatenácti letech fascinovala. Teprve po Honzově ujištění, že během tří dnů budeme zpět, jsem souhlasil. Necelý kilometr od tábora vedla dálnice nahoru na Stuttgart, dolů na Mnichov, kam jsme potřebovali my. Měli jsme neobyčejné štěstí, jako kdybychom měli naplnit svůj smysl života co nejdříve. Prvním autem jsme se dostali do Augsburgu, kde jsme viděli, že odpočívá řidič osobního auta. Zeptali jsme se, kam jede, že se potřebujeme dostat do Mnichova. Byl celkem ochotný a na konečné dálnice na okraji Mnichova nás vysadil. Postavili jsme se na výpadovku a při prvním osobním autě zvednu ruku. V tom vidím, že v něm sedí americký důstojník a rychle jsem ruku stáhl. Bylo krátce po válce, nikdo neměl Němce v oblibě, proto jsem si řekl, že než si nechat vynadat do „fucking boy“, bude lépe počkat na nějakého německého řidiče. Američan však zastavil a protože začal hned otevírat vedlejší dveře, bylo zřejmé, že nemá zájem nám vynadat, ale vzít nás s sebou. Bylo to fantastické a my seděli a jen se divili. On znal pouze anglicky, my jen česky, takže jsme si „výborně“ popovídali. Rozuměli jsme mu jedině Regensburg, což bylo fajn a jen jsme kývali hlavou jako že jo. Před městem zastavil, dal nám každému krabičku amerik a byl pryč. Tady jsme se s Honzou chytili. Já měl radost, že jsme se dostali až sem v tak krátké době, ale že teď na Zwisel to bude podstatně horší, neboť tam už nevede žádná dálnice, a proto se dál asi povlečeme. Honza na to: „Lojzo, žádné starosti, pojedeme dolů na Pasov. Odtud je to kousek do Volar a tam já sloužil. Tam znám hranici jako své boty. Navíc ve Volarech bydlí cukrář a já mu někoho převedl přes hranice a tak nám dá i nějaké peníze na cestu do Prahy“. To mě  kardinálně namíchlo a povídám: „To se teda nezlob, ale proč mě vlečeš s sebou takový kus cesty, když znáš hranice líp než já a navíc máš hned za čárou lidi, kteří ti pomůžou do Prahy?“  Vylezlo z něj, že se mu nechtělo jít samotnému, proto mě o doprovod požádal. Nechtěl jsem si kazit tak dobrou náladu a nakonec povídám: „No tak dobře, jdeme. Alespoň se rozloučím s republikou. Kdo ví, kdy ji zase uvidím!“ Zbytek špatné nálady mě přešel za pár minut, neboť nám sám od sebe zastavil Bavorák s nákladním autem a ptal se kam máme namířeno. Řekli jsme, že do Pasova a už ukázal na korbu, abychom tam vylezli. Všechno nasvědčovalo tomu, že ještě ten den přejdeme přes hranice, jak jsme si naplánovali. Najednou byl Pasov před námi. Kouzelné bavorské město na Dunaji usazené v malebné přírodě mělo na nás blahodárný vliv. Jen nás trochu sužoval hlad, ale to byla vedlejší záležitost, neboť jsme věděli, že jsme nedaleko českých hranic a to bylo jediné, co bylo v této situaci důležité. Navíc hned za hranicemi byl člověk, který nám dá najíst. Toho dne jsem měl rád všechny lidi světa a dělalo mi dobře, že je tomu tak! Šofér nám zastavil kousek od nádraží, dal nám každému pět marek – prý na oběd – a byl pryč.

Nádražní restaurace měla otevřeno a tak jsme trochu pojedli. Výběr nebyl nijak valný. Bez potravinových lístků se těžko nakupuje, ale když je hlad, tak chutná všechno. Za zbývající peníze jsme si koupili lístky směrem k hranicím. Peníze nám nestačily až do poslední vesnice, ale to nám vůbec nevadilo. Nádraží bylo podle předpokladu přeplněno cestujícími a nebyl problém se v tom davu ztratit. Už když vlak přijel, byl celkem plný a my jen dávali pozor, do kterého vagónu nastoupí průvodčí, protože jsme potřebovali, aby nám cvikl lístek ještě v místě, kde je platný. To se taky stalo. Podle toho, že na každé stanici vystupovalo dost lidí a téměř nikdo nenastupoval bylo zřejmé, že jsme v pohraničí. Časem se uvolnila i místa k sezení a nám se tak podařilo trošku si i zdřímnout. Najednou jsme zaslechli, jak průvodčí vykřikuje: „Endstation, aussteigen bitte!“ Malé nádražíčko spoře osvětlené a nádražní budova s nápisem Haidmühle. Bylo jasné, že kousek odsud na východ leží hranice. Venku byla hluboká tma, naši trasu jsme znali již podle mapy a tak všechno nasvědčovalo tomu, že se nám podaří hranici přejít kolem půlnoci. Němci měli v té době jiné starosti než pečlivě střežit hranice. Proto jsme šli po cestě, která vedla do Volar, ale nyní byla uzavřená. Na německé straně nebyly ani závory, natož celnice. Nikde ani živáčka. Bylo takové ticho, že nám rozhodně nebylo do řeči. Najednou Honza ukázal dopředu na cestu a povídá tiše: „Lojzo, hranice!“ Neviděl jsem nic, jen cosi tmavého přes silnici. Když jsme se přiblížili, poznali jsme, že se jedná o zátarasy pro auta. Byly to cihlové zdi necelý metr vysoké a bylo jich asi pět. První vedla zleva vozovky asi tak do dvou třetin, pak po dvou třech metrech z pravé strany druhá taky do dvou třetin silnice. To se opakovalo možná pětkrát. Zdi byly asi půl metru silné, aby je ani nákladní auto neprorazilo. Kdyby nás zde chytila německá Grenzpolizei, nebylo by se nic valného stalo. Měli jsme již připravenou výmluvu, že hledáme práci a že jsme zabloudili a nevíme vůbec, kde se nacházíme. Poslali by nás zpět, ale rozhodně by nás nesledovali a my bychom po pár metrech zašli dolesa a přešli bychom o kousek dál. 

/Pokračování bude následovat/

Svatava Nováčková

Poslední články autora

zuzanasmutné09:3431.8.2009 9:34:44
la.mi(Michaela)Svatavo,je mozne,ze se Lojzik05:3331.8.2009 5:33:40
josef hejnaPaní Svatavo,20:2930.8.2009 20:29:47
SvatavaMichaelo, Lojzík20:2030.8.2009 20:20:49
la.mi(Michaela)Vrele souhlasim19:1230.8.2009 19:12:18
Jiří NavrátilPaní Nováčková, ...15:0830.8.2009 15:08:58
NULIVyprávění Tvého strýce14:4330.8.2009 14:43:39

Počet příspěvků: 7, poslední 31.8.2009 9:34:44 Zobrazuji posledních 7 příspěvků.

Svatava Nováčková

Svatava Nováčková

"Proč cestujeme? Mimo jiné i proto, abychom potkali nové lidi, kteří si nemyslí, že nás jednou pro vždy znají; abychom ještě jednou zkusili, co v tomto životě dokážeme - i tak je toho už jen málo". Max Frisch, Deník 1946 - 1949

Prvotní a jediný důvod mého přihlášení se na blog už dávno pominul a já zůstala. V psaní jsem našla zalíbení...

REPUTACE AUTORA:
9,30 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

  • Jarka Jarvis
  • Jan Vargulič
  • Mirek Toms
  • Vašek Vašák
  • Marek Trizuljak

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.