Cesta do kriminálu - část IV.

pondělí 31. srpen 2009 09:10

I když ne nasyceni, ale přece jen najezení jsme se cítili božsky dobře a o nějakém pochodu už nebyla ani řeč. Navíc to příjemné teplo z ohýnku, který jsme udržovali dále mělo za následek, že se nám vůbec nechtělo zvednout. Ale všechny slasti mají jednou svůj konec a nám nezbylo, než se zvednout a vyrazit.

Když se noc blížila k ránu, měli jsme pocit, že jsme urazili pěkný kus cesty. Našli jsme si takové pěkné místečko v trávě, natáhli se a vychutnávali pohodu. Svět se nám zdál být zase moc hezký. Moje myšlenky zabíhaly stále zpět na poslední kilometr chůze před naším odpočinkem. Přešli jsme totiž nějakou státní silnici a ta jako by voněla civilizací a v neposlední míře naším cílem. Bylo mi jasné, jak daleko bychom se po takovém krásném povrchu dostali s podstatně menším vyčerpáním a to mi nedávalo klidu. Že Honza myslí stejně jako já se mi v následujících minutách potvrdilo. Povídá: „Lojzo, co tomu říkáš, kdybychom se už na to vybodli a šli dál po cestě?“ Poslouchám, co bude asi pokračovat a on povídá: „Možná, že na nás vůbec nikdo žádný zátah nedělá. Možná, že vůbec na policii nevolal a my se tu zbytečně plahočíme, zatím co jsme mohli být už dávno v Praze a nebo dokonce v Dornstadtu. Už bych nejraději sešel na cestu a pokračoval po ní.“ Jeho slova mi zněla jako krásná melodie. Představoval jsem si, jak to bude hezké, mít pevnou půdu pod nohama. Honza dál povídá: „Víš, půjdeme normálně po cestě a kdyby se přece jen stalo, že by nás někdo zastavil a ptal se co tu děláme, řekneme, že jsme na lesní brigádě a že jdeme navštívit kamarády.“ Mně bylo tenkrát už všechno jedno, toužil jsem jen po troše pohodlí v civilizovaném prostředí. Vykoupat se, obléct si něco čistého, najíst se dosytosti a až si Honza vyřídí svoje, tak rychle zpět. Povídám: „Honzo, teď si ještě chvilku zdřímneme a pak vyrazíme. Rozumí se po silnici!“ Honza se začal pochechtávat a málem jsme si začali nadávat, proč jsme tak pitomí a plahočíme se celé noci hrozným terénem úplně zbytečně! Honzova výmluva sice nezněla přesvědčivě, ale utěšovali jsme se, že jí ani nebude zapotřebí. Doufali jsme, že chytíme třeba i stopíka a budeme pryč dřív než se nám může zdát. S těmito růžovými představami jsme usínali. A protože věřím tomu, že jsou na světě jen dobří lidé a jen okolnosti je dělají zlými, představoval jsem si, jak nás dobrosrdečný šofér vezme k sobě domů, dá nám najíst a nakonec dostaneme od něj i peníze na cestu do Prahy.

Je to krásné mít sny a ještě krásnější, když se splní!Protože jsme se rozhodli pokračovat po silnici, nebylo zapotřebí zůstat zalezlí celý den. Naopak jsme potřebovali pokračovat v pochodu za světla. Budíček byl asi kolem deváté hodiny ráno. Cítili jsme se perfektně a vypadalo to na pěkný den. Silnice ležela před námi na dosah. Byla čistá a hebká jako žádná jiná na světě! Dojít k ní bylo otázkou několika minut a tak, bavíce se vesele, ráčeli jsme k ní. Byl to přepych, cítit pod mohama pevnou půdu a navíc vedla naším směrem! Obcházela naše poslední místo odpočinku a zazdálo se nám, že za zatáčkou je vidět ceduli s označením názvu obce, ke které jsme se blížili. Podle ní bychom mohli  zjistit, jak daleko jsme se již dostali. Zvědavost nás nutila přidat do kroku. Honza měl lepší oči a už se snažil na dálku rozlousknout, kde to vlastně jsme.

„Vypadá to asi na Bavorov“, když v tom náhle zazní příkrý hlas: „Ruce vzhůru a neotáčet se!“ Ruce nám vyletěly nahoru a dech se nám zadrhl v hrdlech. Nesměli jsme se otočit, ale podle hlasů se dalo usoudit, že na cestě za námi stojí asi pět mužů. Vlevo od nás z lesa bylo slyšet praskot větví a před námi se objevilo dalších pět vojáků se samopaly, kterými mířili na nás. Bylo to poprve v mém životě, kdy na mě někdo mířil ostře nabitou zbraní a přitom byl ochoten kdykoliv tuto zbraň použít! „Roztáhněte ruce nad hlavou“, zazněl další povel a my hned uposlechli. „Roztáhněte nohy! Skloňte hlavu na prsa!“ Jeden povel padal za druhým a nám bylo strachy nevolno. Toto už nebyl úryvek z románu či nějakého vyprávění, toto byla realita a já měl opravdový strach. Přední skupinka vojáků se rozdělila napůl – jedna z levé strany vozovky, druhá z pravé, samopaly namířené na nás. Stačilo udělat jeden mylný pohyb a budeme zastřeleni. Zezadu k nám přišli dva vojáci, kteří nás důkladně prohmatali, zda nejsme ozbrojeni. „Ruce před sebe a rychle, nebo vám pomůžeme!“ – zazněl další povel a jen jsme tak učinili, už jsme měli pouta na rukou. V ten okamžik, jakoby jim spadl kámen ze srdce, přehodili si samopaly přes rameno a shlukli se všichni dohromady. Bylo jich osm, velel jim poručík a na rozdíl od svých podřízených měl celkem dobrou náladu. Své vojáky přátelsky poplácával po ramenou. Zřejmě si byl jist, že naším zatčením dosáhne vyšší hodnosti a vzorného posudku, který mu zajistí netušenou kariéru. Na jeho povel k nám přistoupili dva vojáci a sami nám vytahali z kapes všechno, co jsme vlastnili.

Měl jsem u sebe doklad vydaný IRO v angličtině – Display Person Card, nebo-li „dípí kartu“, jak jsme jí říkali my. Poručíkovi se rozzářily oči. „Je tam na ní někde napsané CIC?“, zeptal se a kouká vojákovi přes rameno. „Já tomu nerozumím“, odvětil nevrle a podává kartu poručíkovi. Ten ji prohlížel ze všech stran a pak, aniž by se mu podařilo zakrýt zklamání, povídá: „No nevadí, aspoň že je to anglicky!“ Zřejmě měly v té době anglicky psané doklady mnohem větší vliv na povýšení nebo alespoň na vyšší prémie.Když nám vytáhli vojáci poslední majetek z kapes, zasyčel ten jeden druhému: „Kouřej si hajzli ameriky a my tu kvůli nim tvrdnem několik dnů s partyzánkama!“ Procedura byla u konce, důstojník se postavil před nás a povídá celkem beze zloby: „Tak víte hoši, že mám chuť vás profackovat, že budete tlustí jak tuleni? Několik dnů už na vás děláme zátah a jak je vidět, tak se to vyplatilo!“ Potom, spokojený se svým proslovem, povídá: „Tak kupředu levá, de se!“ Naše pochyby, zda jsme byli tím cukrářem z bavorova shozeni či ne se potvrdily.

Nevím, jak je tomu člověku dnes. Možná, že už nežije, ale také dost možná, že mu pak soudruh předseda MNV poděkoval za bdělost a ostražitost a dnes jej hryže svědomí. Nevíme. Možná teď patří do skupiny demokraticky smýšlejících občanů a přátelům vypráví, jak v době totality trpěl a jak někteří jeho příbuzní si museli zachránit holou kůži útěkem do zahraničí. Že to byl tenkrát Honza, který mu je převedl a on pak Honzu za pár měsíců udal, o tom určitě nehovoří. Možná měl opravdu jen veliký strach a vím z vlastní zkušenosti, co dovede takový strach z lidí udělat. Hlavou se mi motalo jen jedno, proč jsme ještě nešli lesem dál! Stačila možná půlhodinka… To zatracené „kdyby“! Mohlo se stát, že bychom padli do rukou jiné hlídce, která by po nás začala střílet. Vždyť jsme aspoň na živu!

Všechno bylo pryč, svoboda, Austrálie, zvědavost na daleký svobodný svět. Vykročili jsme vpřed a protože jsme spolu nesměli mluvit, zašeptal Honza, že jdeme naším směrem, na sever. Jeho konstatování mě tak šokovalo tak, že jsem ani neodpověděl. Asi po dvou stech metrech se objevil vojenský kamion. Stál na lesní cestě ústící na hlavní silnici. Zřejmě jej skryli, aby byl nenápadný. Postávali u něj další dva vojáci. Nastoupili jsme a kamion vyrazil kupředu. Auto hltalo kilometry, projeli jsme několika vesničkami a vjeli do Vodňan. Kamion zastavil před budovou okresního soudu, kde se také nacházelo místní vězení. To se mělo stát pro nejbližší budoucnost naším domovem. Museli jsme slézt a postavit se ke zdi. Poručík zmizel za masívními dveřmi budovy a my čekali. Vojáci bloumali kolem nás a domlouvali si rande s kolemjdoucími děvčaty.

My čekali na náš osud. 
Svatava Nováčková

zuzanataky jako Naďa21:3431.8.2009 21:34:05
NaďaDobře Svatavo,20:2731.8.2009 20:27:02
josef hejnaUž to nebudu komentovat,20:0031.8.2009 20:00:02
SvatavaNaďo, strávila jsem na tom19:2831.8.2009 19:28:27
NaďaDnes už nebude15:3431.8.2009 15:34:17
SvatavaHonza byl v pořádku,12:1731.8.2009 12:17:40
NULITak, a je to tady.11:2831.8.2009 11:28:49

Počet příspěvků: 7, poslední 31.8.2009 21:34:05 Zobrazuji posledních 7 příspěvků.

Svatava Nováčková

Svatava Nováčková

"Proč cestujeme? Mimo jiné i proto, abychom potkali nové lidi, kteří si nemyslí, že nás jednou pro vždy znají; abychom ještě jednou zkusili, co v tomto životě dokážeme - i tak je toho už jen málo". Max Frisch, Deník 1946 - 1949

Prvotní a jediný důvod mého přihlášení se na blog už dávno pominul a já zůstala. V psaní jsem našla zalíbení...

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

  • Jarka Jarvis
  • Jan Vargulič
  • Mirek Toms
  • Vašek Vašák
  • Marek Trizuljak

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.