V kriminále - část II.

úterý 1. září 2009 09:26

Velitel, stejně tak i pan lékárník byli zvědaví, jak proběhl náš první a také poslední výslech na StB a všichni dohromady se snažili vydedukovat, co z něho pro nás vyplývá. Přiznám se, že jsem měl strach a velitelmě utěšoval: „Jen si s tím nelamte hlavu, ale nějaký ten měsíc dostanete.“ Nechtělo se mi tomu věřit, ale člověk se nechá tak strašně rád ukonejšit! „Hoši, kaše se vaří vřelá, ale jí se vlažná. Jste mladí a soud k tomu přihlédne. A jestli jste pro CIC opravdu nepracovali, tak vám toho moc neudělají. Budete tady u mě a já už si s vámi poradím.“

Byla to teplá slova útěchy, která hřála u srdce a živelně se mi chtělo jim věřit. Do dnešního dne nemohu na tuto snahu duševně pomoci zapomenout. Velitel odešel a jako náhodou zapomněl zavřít dveře cel. Chtěl snad, abychom si mohli ještě v klidu s panem lékárníkem o naší budoucnosti pohovořit.Asi po deseti dnech našeho pobytu ve Vodňanech přišel velitel v neobvyklou hodinu za námi a povídá: „Dozvěděl jsem se, že budete odtransportováni na Pankrác a budete postaveni před státní soud. Tak to se máte na co těšit!“ Hrklo v nás. Dalo se vydedukovat, že nás přece jen považují za nebezpečné. Další den nové překvapení. Obvykle chodil velitel celkem ledabyle oblečený. Ne snad, že by na sebe nedbal, ale neměl tady žádného šéfa, takže si mohl dovolit rozepnutý kabát modré uniformy, bez vázanky a bez opasku.

Toho dne přišel tak, jak to předpis vyžadoval. Kolem boků opásaný širokým opaskem s pouzdrem s pistolí, což bylo dokonce v prostoru věznice zakázané, neboť by se mohli vězňové zmocnit zbraně a utéct. „Tak hoši vystupte!“ Tušili jsme, že nás někam povede. Myslel jsem, že snad znovu na bezpečnost na nějaký nový protokol. Ale to by si estébáci pro nás přijeli sami. „Už jste tady toho snědli na státní útraty dost, tak si půjdete něco přivydělat!“ Nadšený jsem nebyl, ale vypadalo to, že půjdeme někam ven a to bylo lákavé. Bylo mi divné, proč nevzal taky lékárníka, neboť ten žil na státní útraty stejně jako my. Ale což, hlavně, že se dostaneme trochu ven.

Šli jsme pěšky směrem na západ, odkud nás tenkrát přivezli. Městečko bylo už dávno za námi a my se s Honzou ušklíbali. Vypadalo to, jako by nás vedl zpět do Německa. Objevilo se staré stavení a my mířili k němu. Byla to polozchátralá stodola s rozbitými vraty a za ní hromada dřeva. Velitel si sundal brigadýrku, rozepnul knoflíky u kabátu, dal nám dvě krabičky partyzánek, podíval se na nás tak divně a povídá: „Tak kouřit máte co, svačinu místo oběda máte taky, a tak mi za stodolou přeskládáte to dřevo. A nechte si na čase. Já nespěchám a vy taky ne, máte na to celý den.“ „Jo a kdyby snad někdo z vás dostal zaječí úmysly, tak aby bylo jasno!“ Přitom poklepal dlaní pravé ruky o pouzdro s pistolí. Opřel se pohodlně zády o stodolu, nohy natáhl před sebe a začal vychutnávat jarní pohodu.

V ten okamžik jsme mysleli jen na jedno – na útěk. Mlčky jsme skládali dřevo a mysleli na tu obrovskou šanci. Na hranice to bylo zhruba padesát kilometrů, les hned vedle a jídlo s sebou! Byly dvě alternativy. Velitel byl skvělý člověk, z vlastních peněz nám vypomáhal a chtěl nám pomoci, protože věděl, před jaký soud budeme postaveni a dostaneme nejméně po deseti letech. Tomu chtěl možná zabránit. Aby se kryl, že nás varoval, mluvil o tom, že by použil zbraň. Možná proto nevzal taky lékárníka, který by určitě neutekl a musel by to oznámit. Kdyby tato alternativa byla pravdivá, nebylo nic jednoduššího, jak prásknout do bot. Sám řekl, že na dřevo máme celý den, což mohlo znamenat celodenní náskok bez pronásledováním.

Druhá alternativa byla, že dřevo skutečně potřeboval přeskládat, důvěřoval nám a my za to, co pro nás udělal jej necháme ve štychu a kvůli nám jej nakonec zavřou! A tak jsme skládali dřevo a potají pokukovali co dělá. Seděl a pochrupkával. Šeptem jsme se dohadovali co dělat. Strach hrál velkou roli a my jsme nakonec zůstali. Byla to osudová chyba. Stokrát jsem v dalších letech na tuto situaci myslel a proklínal se, že jsem ji nevyužil. Ale byl jsem mladý a hloupý a netušil jsem, čeho jsou komunisté se svojí zvrácenou ideologií schopni. Nejistota nám svírala srdce, my toužili po svobodě, ale bez oběti druhého. Ubíhaly hodiny a ve vzduchu bylo cítit tu paradoxní situaci, ve které se nacházíme. Na jedné straně stodoly sedí ozbrojený příslušník Sboru vězeňské stráže, na druhé sedíme my, čekatelé na státní soud, od kterého dostaneme nejméně deset let ztráty svobody. Hranice do svobodného světa na dosah ruky, já bych ještě navíc stihl emigraci do Austrálie! Kdyby se sakra ten velitel někdy vůči nám zachoval špatně, nebo nám aspoň vynadal a třeba něco zakázal, tak bychom zmizeli, jako když do vrabců střelíš. Ale tak!

Dopustili jsme se největšího omylu v našem životě. Asi po šesti hodinách se objevil velitel. Vynořil se za rohem stodoly a když nás spatřil, zůstal stát jak solný sloup. My jsme se tedy také zvedli, šli pomalu k němu a já tenkrát pronesl tu největší pitominu století: „Pane veliteli, my jsme s tím dřevem hotoví a tak co máme teď dělat?“ Ten se na mě podíval, jako bych byl z celofánu. Nestál jsem mu za odpověď a jen pohybem ruky směrem na Vodňany naznačil, že jdeme zpět. Pozdě nám bylo jasné, že jsme udělali chybu a měli jsme jen jedinou snahu ji napravit. Ve stodole byl takový nepořádek, že jsme si s Honzou řekli, že přemluvíme velitele, abychom tam druhý den zašli, že to všechno urovnáme. Prošli jsme soudní budovou, sešli dolů na dvorek k naší cele. To byla poslední šance a Honza povídá: „Pane veliteli, když dovolíte, v té stodole je takový nepořádek, my bychom to s Lojzou všechno uklidili.“

 

Velitel si jen pohrával s klíči a když Honza domluvil, řekl: „Připravte se na ráno. Zítra kolem osmé jedete s vodňanskou eskortou do Prahy!“ Zamkl dveře a zmizel. Zůstali jsme mlčky stát jak opaření. Bylo to poprve po dlouhé době, co jsme nebyli schopni povečeřet. Ani jsme pořádně nespali, neboť bylo definitivně jasné, že okresní soud pro nás nepřipadá v úvahu. Kolikrát jsem v budoucnu v hrozných situacích vzpomínal na vodňanskou věznici a jejího velitele, člověka se srdcem na dlani a snahou pomoci. Kdo ví, možná se sám v pozdějších letech dostal do konfliktu s vládnoucí diktaturou a stal se z něj také mukl. A nebo jen mlčel, všechno odkýval, odešel do penze a žil pro rodinu a přátele, kteří byli stejného ražení jako on. To se snad nikdy nedozvím, ale je faktem, že za celou dobu mého věznění jsem na něj a jeho lidskost do dnešního dne nezapomněl. 
Svatava Nováčková

NULITak to já už jsem14:131.9.2009 14:13:24
NaďaDíky za11:401.9.2009 11:40:19

Počet příspěvků: 2, poslední 1.9.2009 14:13:24 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Svatava Nováčková

Svatava Nováčková

"Proč cestujeme? Mimo jiné i proto, abychom potkali nové lidi, kteří si nemyslí, že nás jednou pro vždy znají; abychom ještě jednou zkusili, co v tomto životě dokážeme - i tak je toho už jen málo". Max Frisch, Deník 1946 - 1949

Prvotní a jediný důvod mého přihlášení se na blog už dávno pominul a já zůstala. V psaní jsem našla zalíbení...

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

  • Jarka Jarvis
  • Jan Vargulič
  • Mirek Toms
  • Vašek Vašák
  • Marek Trizuljak

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.