Pankrác - část I.

středa 2. září 2009 09:54

Ráno kolem sedmé hodiny se otevřely dveře vedoucí do chodby a kroky se zastavily před naší celou. Bylo nám v ten moment jasné, že se jedná o našeho velitele a eskortu, která nás poveze do Prahy. Náš osud byl zpečetěn. Dveře se otevřely a objevil se uniformovaný příslušník SNB, kterému bylo asi kolem šedesátky. Už jsme byli s Honzou připraveni a stáli vedle sebe.

Ten esenbák si nás prohlížel, asi jako řezník svoji oběť, když tipuje, zda má dostatečnou váhu a nebo zda mu z její strany hrozí nějaké nebezpečí,  ale když zjistil, že vypadáme celkem mírumilovně, procedil jen skrze zuby: „Natáhni levou ruku!“. Učinil jsem, co se ode mě požadovalo a v ten moment na Honzu: „Natáhni pravou ruku!“ Poslechli jsme a už jsme byli spoutaní dohromady. Za pár minut už jsme seděli ve vlaku směr Praha. Teprve když se vlak rozjel jsme si uvědomili, že jsme se ani nerozloučili a nepoděkovali za slušné chování  a snahu nějak pomoci. Před Wilsonovým nádražím už na nás čekalo osobní auto, náš nemluvný esenbák nás předal dalším dvěma i s velkou obálkou, ve které byly zřejmě naše protokoly z StB a my se rozjeli vstříc neznámému osudu.

První dojmy na Pankráci? V ten den na nás působila spíše jako nějaký Babylon. Na dvoře stálo několik autobusů, které dovezly nové vězně. Prošli jsme celým nádvořím a dveřmi, jež vedly dosklepa. Sešli jsme do suterénu a tam stálo na chodbě asi třicet mužů v civilu s bílými páskami na rukávech a jak jsme později zjistili, jednalo se o vězně vyšetřovance, kteří ještě nebyli odsouzeni. Přijeli některým z autobusů a čekali na převzetí. Zůstali jsme stát opodál transportu. Nikdo se nás na nic neptá, tak se jen díváme na ty civilisty a dva místní bachaře, kteří zjišťují jejich nacionále a pravděpodobně mají převzít i nás. Bachaři k nám byli otočeni zády a tak jsem se přitočil k tomu krajnímu vyšetřovanci a šeptám.“Hele, za co jsi tady? My jsme přišli s Honzou z Německa a chytili nás.“ To už jsem ale nedokončil, neboť jeden z těch bachařů tak, jak byl otočen ke mně zády povídá: „Nekecám, držím hubu, je to jasné?!“ Jasné to bylo a hned jsem zmlkl, protože ve vzduchu byla cítit psychóza strachu a já nebyl žádný hrdina. To už nebyly Vodňany s familierním velitelem, ale Pankrác, o které jsem v pozdější době měl možnost zjistit, co byla zač! V tom se bachař otočí, pravděpodobně byl zvědavý jak jeho krátký projev zapůsobil a když viděl, že stojíme s Honzou opodál jen tak vedle ostatních, doslova zařval: „Jak to, že nejte zařazeni?! Kdo vám dovolil vystoupit z řady?! Okamžitě se postavte na svoje místo!“ Vyhrkl jsem, že nás přivezli dva páni z Vodňan a na to místo nás postavili. Uklidnilo jej to asi hlavně proto, že jeho autorita tím neutrpěla újmy. „A kde máte papíry? A odkud jste?“, začal se vyptávat. „Já jsem z Prahy a tady Lojza je ze Zlína. A papíry nemáme žádné. Mají je ti dva páni.“ Bachař v ten moment nevěděl co má dělat a otočil se na toho druhého o radu. Ten povídá jen tak přes rameno: "Tady nemají co dělat. Půjdou nahoru!“ Otočili jsme se ke schodišti a chtěli vyrazil, ale ten první zařval: „Stát! Kam jdete? My vás tady naučíme kázni!"

Zavolali posilu a ta nás dovedla do přízemí, kde se nacházely kanceláře věznice a tudíž i přijímací kancelář, kde byly už naše doprovodné papíry. Na této chodbě byl Babylon v pravém slova smyslu. Stály tu zhruba dvě stovky lidí v civilu i v muklovském, s bílou páskou na rukávě i bez ní, po bachaři, který by tam udržoval nějaký řád, ani potuchy. Později jsme zjistili, že ostřílení muklové nazývali nově příchozí cuvachsy. Ten šum a pobíhání, že se tam sešlo hodně přátel ze stejných protikomunistických skupin a nyní, po mnoha měsících, se mohli konečně obejmout a vyptávat na to či ono, co se komu podařilo zatlouct na StB, nebo shánět další informace o někom, kdo zmizel. Že tam nehlídali nebylo nic neobvyklého, neboť bachařů bylo na ten počet málo, navíc kanceláře byly ve vězeňském traktu, tudíž nebylo kam utéct. A tak jedni hledali své komplice, jiní příbuzné, mezitím se otevíraly dveře přijímací kanceláře a vycházeli bachaři se spisy a cuvachsové, kteří už byli převzati a byli hned odváděni na cely. Dotoho však zase nová dávka těch ze sklepa, které jsme už poznali a tak byl stále chaos dokonalý.

Po několika hodinách jsme přišli na řadu i my. Společně jsme vešli do kanceláře, kde sedělo za stoly asi pět úředníků-bachařů. Všichni skloněni nad spisy, až si jeden udělal čas a povídá: „Který z vás je Macek?" „Já, prosím“, odvětil jsem a čekal, co bude chtít. Byl to už takový starý silnější pán a po chvíli mi povídá: „Vy jste se narodil ve Veselí nad Moravou?“ „Ano“, řekl jsem, ale jen si mě ještě chvilku měřil, jako kdyby chtěl na mně najít nějaké známé rysy, ale když je nenašel, pustil se do vyřizování mého přijímacího spisu. Za chvíli byl hotov a já vyšel s jedním bachařem na chodbu. Odvedl mě na celu. Byla to samovazba oddělení A. Přízemí, cela číslo 4.

Co mi z Pankráce jako takové, myslím z obytného traktu, zůstalo v hlavě je, že byla postavena do tvaru kříže. Spodní přímka byla chodba vedoucí od přijímacích kanceláří a administrativy. Levé rameno bylo oddělení A, pokračování chodby od kanceláří bylo oddělení B, pravé rameno pak oddělení C. Byly to vesměs samovazby pro dva vězně, ale jak jsem zjistil, nejmenší počet na cele byli čtyři muži. Celý vězeňský trakt byl dvouposchoďový, ale mezi poschodími nebyl žádný strop. Místo něho jen asi půldruhého metru široký ochoz, který vedl po celém obvodu poschodí. Mezi ochozem byla natažena masivní drátěná síť. Pro bachaře to mělo tu výhodu, že bylo vidět z přízemí až do druhého poschodí a naopak. Kdyby se nějaký vězeň chtěl zabít skokem dolů, pouze by se zmrzačil. Mezi začátkem levého a koncem pravého ochozu vedlo schodiště.

Na každé chodbě každého oddělení měl službu jeden bachař, který měl k ruce dva chodbaře. Ti už byli odsouzení a tudíž muklové. Rekrutovali se většinou z řad odsouzených za trestní delikty, nebo byli odsouzeni po pětačtyřicátém roce podle retribučního dekretu. Bylo to proto, že chodbaři měli hodně výhod. Zodpovídali za pořádek na chodbě, roznášeli vodu na pití, chodlili do kuchyně pro jídlo a toto pak na celách rozdávali. Tím se dostávali do styku s řadou jiných vězňů a tomu chtěli u politických zabránit. I v takových maličkostech už spočíval trest. Chodbaři měli styky i s jinými odděleními, a protože byli mezi nimi i slušní lidé, často pomáhali předat nějakou tu zprávu o někom z rodiny, předat krabičku cigaret a nebo podstrčit kousek chleba. Hlavní výhoda chodbařů spočívala v tom, že byli relativně volní, ale to hlavní bylo, že neměli hlad! Když byl zloděj vkuchyni, bylo jasné, že nenechá svého kolegu ve zbrani – zloděje hladovět a vždy mu dá něco na zub. Stejně tak retribučák v kuchyni nenechá hladovět kolegu retribučáka, když šli společně za Hitlerem! My, političtí, bychom byli přesně takoví!

Svatava Nováčková

Poslední články autora

NULITen mumraj jsem si docela19:512.9.2009 19:51:50
la.mi(Michaela)Stryc a tata vypraveli,11:372.9.2009 11:37:38

Počet příspěvků: 2, poslední 2.9.2009 19:51:50 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Svatava Nováčková

Svatava Nováčková

"Proč cestujeme? Mimo jiné i proto, abychom potkali nové lidi, kteří si nemyslí, že nás jednou pro vždy znají; abychom ještě jednou zkusili, co v tomto životě dokážeme - i tak je toho už jen málo". Max Frisch, Deník 1946 - 1949

Prvotní a jediný důvod mého přihlášení se na blog už dávno pominul a já zůstala. V psaní jsem našla zalíbení...

REPUTACE AUTORA:
9,57 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Oblíbené blogy

  • Jarka Jarvis
  • Jan Vargulič
  • Mirek Toms
  • Vašek Vašák
  • Marek Trizuljak

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.